Peter Høeg – Tichá dívka

Peter Høeg si dává se svými knihami načas. Od roku 1988, kdy vyšel jeho debut Představy o dvacátém století je Tichá dívka teprve šestou knihou, kterou čtenářům nabídl. V mnoha ohledech je velmi podobná nejproslulejšímu Høegovu románu Cit slečny Smilly pro sníh. Hlavní postava je neobyčejný člověk. Žije sám, rozumí si spíš s dětmi a přírodou, o matku přišel, vztah s otcem má komplikovaný. I příběh je podobný tomu Smillynu. Život, na jaký je Kašpar zvyklý, se mění a začíná až detektivní pátrání. Smilla už svému malému kamarádovi pomoci nemohla, jejím cílem bylo vysvětlení toho, co se stalo. Kašpar obětuje svou kariéru, tedy v podstatě vše, co má, aby mohl pomoci najít tichou dívku Kláru Marii.

Kašpar rozhodně není jediná podivná osoba. Díky Høegově schopnosti skvěle vykreslit každou postavu v příběhu ožívá hydroložka, která „vystoupila z moře“, děti, které umějí zastavit čas, Modrá paní – osvícená šéfka kláštera, „kouzelník“ Daffy, žena s největší pamětí na světě. Jejich příběhy se před námi odkrývají postupně, překvapivě, částečně díky Kašparově sluchu a mnohdy i v jeho vzpomínkách.

Høeg se se svými čtenáři nemazlí. Tichá dívka je psána stejným složitým stylem, jaký jsme měli možnost poznat v jeho předchozích dílech – mění se časové roviny, klíčové informace jsou často zamlčovány, ne vždy ovšem i před hlavním hrdinou. Vyprávění ve třetí osobě sice sleduje příběh z pohledu Kašpara, poskytuje nám přístup k jeho myšlenkám a citům, a tak nám ho přibližuje, ale zároveň nám pořád něco tají. V knize vlastně probíhají dvě hledání – Kašpar pátrá spolu s čtenáři po ztracené dívce a důvodech jejího únosu a čtenáři navíc objevují Kašparovu minulost, začátek celého příběhu, souvislosti.

Během více než čtyř set stran autor zvládá udržovat napětí, které chvílemi vyvažuje Kašparovými ironickými hláškami a moudry typu: „Eckhart někde psal…“. Kniha nenudí, Kašpar je koneckonců klaun a bavit publikum má v popisu práce, své zvláštní vnímání reality a smysl pro hudbu kombinuje s klukovskými žerty a mluvou „jak mi zobák narost“. Občas se mu podaří utrousit opravdovou perlu moudrosti. „Svatá Kateřina kdesi napsala, že půst je výtečná pomůcka, jejímž prostřednictvím je možné spatřit Boha. S jejím aforizmem je ta potíž, že ve skutečnosti jde o to spatřit Boha i bez pomůcek.“

Složitý děj, množství postav, postupné odhalování informací spolu s hlubokými myšlenkami a teoriemi, prolínáním reality, představ a až fantaskních situací činí z Tiché dívky náročnou četbu. I přes tuto složitost se ale Høegovi daří udržovat svižné plynutí děje, napětí a naši zvědavost. A navzdory podivným událostem a tajuplným postavám vytváří místy až bolestně reálný obraz člověka v moderním světě, který hledá nějaký smysl, ať už v lásce, Bohu nebo v pomoci druhým. Člověka, který se snaží zorientovat v této džungli a zároveň se zachovat správně, ať už to znamená cokoli.

Tichou dívku lze číst více způsoby. Jako téměř detektivní příběh, jako cestu fantaskním světem, který dost připomíná ten, ve kterém žijeme, jako hluboké zamyšlení nad základními životními otázkami a hodnotami. Je to kniha, která stojí za přečtení, a stojí i za to, aby se k ní člověk vrátil. Snad jedinou její slabinou je závěr. Odhalení zbylých souvislostí a motivů nepřináší ani tak radost nebo zadostiučinění, jako spíš zmatek, a možná i zklamání. Částečně v tom můžeme vidět účel – v životě to tak koneckonců bývá, že to, o co ze všech sil bojujeme, vypadá v cíli naší cesty úplně jinak, než jak jsme si to představovali. Ovšem ve srovnání se sedmi předchozími kapitolami postrádá poslední část lehkost a jasnost, nepůsobí už tak přirozeně a přesvědčivě.

Tichá dívka je rozhodně výjimečnou knihou. Nezbývá než doufat, že tentokrát překoná Peter Høeg negativní kritiky v domácím Dánsku rychleji než v případě románu Žena a opičák a nenechá nás na svou příští knihu čekat dalších deset let.

Ukázka:

Sestra Glorie přinesla na tácu polévku a housku. Krátce se před jídlem pomodlil, pak se zakousl do pečiva.
„Modlení před jídlem je blaho,“ řekl. „Modlitba dovolí tomu, kdo se modlí, prožít vlastní mikroskopickou smrt a znovuzrození. Člověk spadne do božský beztvarosti, potom se zformuje nanovo a povstane jako kojenec, ale se všema mozkovýma buňkama, chuťovýma pohárkama, s neporušeným sluchem a plnou potencí. Samozřejmě v ideálním případě.“
„Vy tu hubu nezavřete, ani kdyby před vámi stál archanděl,“ poznamenala Afričanka.

Peter Høeg, Tichá dívka, Argo, Praha, 2009, překlad Helena Březinová.