Peter Stamm – V cizích zahradách

Český čtenář už měl šanci seznámit se s dvojicí rozsáhlejších prací švýcarského spisovatele Petera Stamma, s novelou Agnes (2008) a románem Krajina nádherného žití (2009). Nyní přišel (opět zásluhou překladatelské dvojice Hugo Kysilka a Marie Išková) čas seznámit se i s autorovou povídkovou tvorbou, v pořadí druhou sbírkou nazvanou V cizích zahradách.

Stamm je jazykový i příběhový minimalista, což prokázal v obou již jmenovaných knihách a jeho stručnější práce můžou leckomu připadat jako pouhé nástiny nápadů (této námitce nelze vzdorovat, buď vás enigmatická próza oslovuje, anebo ne, není jiného východiska), které jako by čekaly na dopsání, leč tato dějová strohost je právě tím, co Stammovým povídkám dává auru malých literárních událostí. V jeho příbězích jako by vždy něco chybělo, znamení nebo symbol, který by nám pomohl zpřístupnit ten tak křehce vystavěný svět. Tyto „literární“ efekty jsou Stammovi cizí, Stamm prostě vypráví a nic víc vlastně není třeba dodávat. Postavy se zde míjejí, nedokážou vystoupit ze své samoty nebo jsou vystaveny zvláštním vlnám melancholie a intenzitě ubíhajícího času. A přece není svět ve Stammových povídkách koncipován jako temný labyrint, ba naopak, je to svět obyčejný, každodenní, tak samozřejmý, až z toho mrazí. Nevedou se tu žádné rozsáhlé monology, postavy spolu komunikují v jednoduchých větách, ale rozumí si skutečně? Ví, jak se ten druhý cítí, o čem pochybuje?

Je snadné představit si většinu povídek na filmovém plátně, kamera nezaujatě a v dlouhých expozicích „snímá“ děj, či spíše plynutí času, postavy, prostě život sám, který se tak zjevuje ve své nejsyrovější podobě, jako kmen stromu vybělený sluncem. Při čtení se zdá, že tím, kdo vypráví, není ani tak autor, jako spíše obsah jeho sdělení, což rozhodně nebývá zvykem, rozhodně ne v současné literatuře. Ono vlastně nejde o nic jiného než o sdílení příběhů – o úsilí, které musíme vynaložit, když někomu chceme porozumět nebo jen tiše naslouchat. Nic jiného od nás nevyžadují ani povídky Petera Stamma. A věřte, že je to očistný zážitek, od všeho hluku se ponořit do krystalicky jemného pomalého vyprávění, kde jsou slova očistným balzámem, zhmotněním ticha a konec povídky je tajuplným prozřením, v němž se mísí hořkost s radostí.

V emblematické povídce Hořící stěna se světoběžník a začínající kaskadér Henry (přeskakuje hořící auta připoutaný na kapotě automobilu) seznámí v baru se servírkou Manuelou, stráví spolu noc v jeho ošuntělém karavanu a Henry ji pozve na své představení. Oba spojuje jakási lhostejnost a odevzdanost vůči vlastnímu osudu, nic už od života nečekají, rozhodně ne zázrak, který se děje možná tak v červené knihovně. Ona však jen z jakéhosi rozmaru skutečně na kaskadérskou show dorazí, jenže přijde až poté, co Henry při svém čísle utrpí tragickou nehodu, což však Manuela nemůže vědět a své nesetkání s ním (o které možná ani nestála) komentuje slovy: „Vždyť se nic nestalo. Tak jako tak se vlastně nic nestalo.“ Ono „nic se nestalo“ je podstatou Stammových povídek, protože všichni přece víme, že tak tomu není, že se věci dějí, a vůbec ne podle nějakého řádu, ale zcela živelně, dějí se náhody, které zpětně nahlížíme jako osudové. A Stamm reflektuje právě tyto momenty, životní zlomy, které v běžném světě, na rozdíl od literatury, nejsme schopni zachytit. Proto mají jeho prózy tak silný účinek, byť se na první pohled zdají zcela obyčejné, ne-li nudné. Je tu cítit neustálé napětí mezi jednotlivými životními příběhy, které se protínají především v partnerských, ale i rodinných, sousedských vztazích, kde celkový smysl jejích interakcí nelze přehlédnout z nějakého vyvýšeného bodu a jednoznačně určit „jak to je“. A když se přece jen pokusíme vnutit vlastnímu životu nějaký řád a pokusíme se třeba jednat podle předem napsaného fiktivního příběhu, jak se o to pokusila Agnes ze Stammovy stejnojmenné novely, může to vést až do schizofrenní záhuby, kde je nemožné určit, jaký z příběhů je vlastně ten pravý.

A tak bychom mohli pokračovat – muž čeká na ženu, již chce opustit, ale nakonec tak neudělá; pár, který se chce vyhnout partnerskému stereotypu absencí sexu; žena zalévající květiny své nemocné sousedce, která zřejmě neskutečně trpí; dcera, která v nazření smrti nachází vztah ke svému otci… Stamm neposkytuje utěšující pointy, není moralista ani kritik společenských poměrů. „Jen“ ukazuje, vypráví jemně a plynule, jakoby mimochodem – a v tom je jeho síla. Nemusí kázat a pohybovat se v extrémech jako spousta současných spisovatelů. Až se jeví, že kdybychom chtěli s tímto autorem mluvit o jeho literatuře, připadali bychom si jako hlupáci, zdá se, že všechno, co je nutné říct o literatuře, je literatura sama – což pro tvorbu Petera Stamma platí dvojnásob.

Ukázka:

Večer měl horečku. Když mu chtěla položit ruku na čelo, odvrátil hlavu. To nic není. Jedli dole v restauraci. Neměl na nic chuť, a když před ní stoupal po schodech, zapotácel se, jako by byl opilý. Pak usnul a ona si sedla ke stolu a prohlížela si časopis, který jí přivezl. Představovala si, že on je nemocné dítě a ona jeho matka. Přistoupila k posteli a položila mu ruku na čelo. Působil bezmocně. Ale co má dělat? Přemýšlela, kdo by se o něj postaral, kdyby byl nemocný sám doma.
Představovala si ho, jak chodí v pyžamu po domě, jde do koupelny a myje se, jde do kuchyně a vaří si čaj. Nerozsvěcuje, ví, kde co najít. Inger rozsvítila stolní lampu a lehla si k němu do postele. Dlouho tak ležela, pak ho měkce políbila na ústa a v tom okamžiku byla připravena všechno mu odpustit.

Peter Stamm, V cizích zahradách, Dauphin, Praha – Podlesí, 2011, překlad Hugo Kysilka a Marie Išková.

Související články

• Peter Stamm – Krajina náhodného žití

• Peter Stamm – Agnes