Petr Eisner – Milující sestra
Sotva se Petr Eisner pustil do
psaní, už mu byla malá rodná země i století. Fázi, kdy začínající
spisovatelé nejdříve píší o svém nejbližším okolí, proto rovnou
přeskočil. Po prvních dvou knihách, kdy jedna se odehrává v Brazílii a
druhá v daleké budoucnosti, si odskočil do Ameriky v předvečer
hospodářské krize. Titul Milující setra však není třetím
v řadě, jako divadelní hra vznikl už v roce 2002. Nedávno vydaná kniha
se tak stala jen poutavým důkazem, že zaujmout čtenáře umí Eisner
už dávno.
Pohnutý příběh dvou osiřelých
sester ve městě St. Louis, které vychovává nerudná teta a z nichž jedna
to dotáhla až na jazzovou hvězdu, graduje hned zkraje. Eisner očividně
odmítá jakékoliv zdržování a celý text musí mít švih bez nároku na
odpočinek jak děje, tak čtenáře. Skoro povídkové tempo sice zaujme tak,
že opelichané klišé o čtení jedním dechem tady platí, na druhou stranu,
názor nakladatele, že kniha je převedením divadelní hry do románové
podoby, dost pokulhává. Přímočarý směr, jaký text nabere od prvních
stránek, má k románu skutečně daleko. Ostatně, Eisner se netají tím,
že to ani nebyl jeho úmysl.
Raději se proto věnoval vyšperkování způsobu vyprávění, kdy kromě klasického vypravěče postupně dává možnost vyjádření dalším a dalším postavám. Na někoho se dostane jen jednou, hlavní postavy mají samozřejmě právo se vyjádřit, kdy se jim zachce, přesto autorovi tenhle styl do sebe dokonale zapadá. Někdy až moc, čtenář má tu smůlu, že už od půlky knihy tuší, odkud vítr vane. Přestože Eisner nepřestává přidávat drobná zauzlení až do konce knihy, čtenář poměrně brzy začne čekat jen na to, kdy to „praskne“.
Nespočívá snad napínavý příběh v šokování? Proč se ho Eisner tak bojí, přestože by stačil jen krůček? Ve svých knihách jako by měl strach o čtenáře, že mu způsobí infarkt šokujícím odhalením. Raději naznačí a pak dopřeje čtenáři dobrý pocit z toho, že zápletku uhodl o několik stránek dříve.
Četba ho však neomrzí, jednak
v něm hlodá červík pochybnosti, jestli to přece jen nedopadne jinak a
pak – pořád je to čtivý text. Po vzoru autorů velkých thrillerů by se
však u takového díla slušelo, kdyby autor v závěru čtenáři vyrazil
dech tím, že je všechno jinak. Tady se nechává děj spíše dojet na
volnoběh. Zkrátka, Milující sestra je dobrý thriller, rozhodně ne
ale velký, v závěru dech vyrážející.
Kniha je přesto dobrým důkazem, proč promovaný pedagog a teolog nezůstává ve svých dílech v rodném kraji. Nepotřebuje to. Dokáže navodit atmosféru jižanského města, aniž by musel znát spoustu detailů, které se dají získat jen dlouhodobým pobytem na místě. Vystačí si s charaktery postav a atmosférou, kterou čechovovským způsobem dokáže vyjádřit na zdánlivě bezvýznamných detailech. Úplně jako on sice ne, ale skoro.
Petr Eisner nejspíš měl důvod, proč přepracovat text divadelní hry. Do šestileté pauzy stihl vměstnat dva jiné tituly, snad tedy Milující sestra není jen východiskem z tvůrčího vakua. Zájemcům o přitažlivé čtení by to přišlo škoda.
Hodnocení: 75 %
Ukázka:
Jak říkám, Helen se stávala královnou jazzové muziky, já zase
ovládla dům. Znala jsem všechno. Každá dvířka, každý šuplík.
Dostala jsem se všude. Byla jsem tichá a dokázala jsem se po domě pohybovat
zcela nepozorovaně, i když byla teta doma. Sponkou jsem dávno dokázala
otevřít všechny malé zámky. Ne, že by se pod nimi skrývaly nějaké
poklady. V tom domě nebylo o co stát, chtěla jsem mít jen přehled.
V tenké nenápadné zásuvce dole v sekretáři, které jsem si nikdy dřív
nevšimla, jsem ale jednou objevila složený list papíru s naprosto
šokujícím obsahem. Nevěřila jsem vlastním očím!
Schovala jsem papír zpátky. Věděla jsem, že se o něj budu muset v pravý
čas postarat. Na hloupou Mildred mi stačilo pár triků jako bouchání
zadními dveřmi na zahradu. Přesto mě ta černá šereda několikrát
načapala. Prostě najednou stála kousek ode mě a zírala. „Vypadni!!!“
řekla jsem jí jen očima a ona se otočila a zmizela zpátky v domě.
Nikdy nic neprozradila. Ona se totiž na rozdíl od nás musela tety skutečně
bát. Nechápala jsem ji a nenapadal mě jediný důvod, proč bych ji chápat
měla. Být jí, šla bych rovnou skočit z mostu do Mississippi. Kdoví, zda
by se kvůli ní vůbec udělala kola na vodě.
Petr Eisner, Milující sestra, Radek Červený – Knihovnice.cz, Praha, 2009.