Petr Eisner – Milující sestra

Pohnutý příběh dvou osiřelých sester ve městě St. Louis, které vychovává nerudná teta a z nichž jedna to dotáhla až na jazzovou hvězdu, graduje hned zkraje. Eisner očividně odmítá jakékoliv zdržování a celý text musí mít švih bez nároku na odpočinek jak děje, tak čtenáře. Skoro povídkové tempo sice zaujme tak, že opelichané klišé o čtení jedním dechem tady platí, na druhou stranu, názor nakladatele, že kniha je převedením divadelní hry do románové podoby, dost pokulhává. Přímočarý směr, jaký text nabere od prvních stránek, má k románu skutečně daleko. Ostatně, Eisner se netají tím, že to ani nebyl jeho úmysl.

Raději se proto věnoval vyšperkování způsobu vyprávění, kdy kromě klasického vypravěče postupně dává možnost vyjádření dalším a dalším postavám. Na někoho se dostane jen jednou, hlavní postavy mají samozřejmě právo se vyjádřit, kdy se jim zachce, přesto autorovi tenhle styl do sebe dokonale zapadá. Někdy až moc, čtenář má tu smůlu, že už od půlky knihy tuší, odkud vítr vane. Přestože Eisner nepřestává přidávat drobná zauzlení až do konce knihy, čtenář poměrně brzy začne čekat jen na to, kdy to „praskne“.

Četba ho však neomrzí, jednak v něm hlodá červík pochybnosti, jestli to přece jen nedopadne jinak a pak – pořád je to čtivý text. Po vzoru autorů velkých thrillerů by se však u takového díla slušelo, kdyby autor v závěru čtenáři vyrazil dech tím, že je všechno jinak. Tady se nechává děj spíše dojet na volnoběh. Zkrátka, Milující sestra je dobrý thriller, rozhodně ne ale velký, v závěru dech vyrážející.

Kniha je přesto dobrým důkazem, proč promovaný pedagog a teolog nezůstává ve svých dílech v rodném kraji. Nepotřebuje to. Dokáže navodit atmosféru jižanského města, aniž by musel znát spoustu detailů, které se dají získat jen dlouhodobým pobytem na místě. Vystačí si s charaktery postav a atmosférou, kterou čechovovským způsobem dokáže vyjádřit na zdánlivě bezvýznamných detailech. Úplně jako on sice ne, ale skoro.

Petr Eisner nejspíš měl důvod, proč přepracovat text divadelní hry. Do šestileté pauzy stihl vměstnat dva jiné tituly, snad tedy Milující sestra není jen východiskem z tvůrčího vakua. Zájemcům o přitažlivé čtení by to přišlo škoda.

Ukázka:

Jak říkám, Helen se stávala královnou jazzové muziky, já zase ovládla dům. Znala jsem všechno. Každá dvířka, každý šuplík.
Dostala jsem se všude. Byla jsem tichá a dokázala jsem se po domě pohybovat zcela nepozorovaně, i když byla teta doma. Sponkou jsem dávno dokázala otevřít všechny malé zámky. Ne, že by se pod nimi skrývaly nějaké poklady. V tom domě nebylo o co stát, chtěla jsem mít jen přehled.
V tenké nenápadné zásuvce dole v sekretáři, které jsem si nikdy dřív nevšimla, jsem ale jednou objevila složený list papíru s naprosto šokujícím obsahem. Nevěřila jsem vlastním očím!
Schovala jsem papír zpátky. Věděla jsem, že se o něj budu muset v pravý čas postarat. Na hloupou Mildred mi stačilo pár triků jako bouchání zadními dveřmi na zahradu. Přesto mě ta černá šereda několikrát načapala. Prostě najednou stála kousek ode mě a zírala. „Vypadni!!!“ řekla jsem jí jen očima a ona se otočila a zmizela zpátky v domě.
Nikdy nic neprozradila. Ona se totiž na rozdíl od nás musela tety skutečně bát. Nechápala jsem ji a nenapadal mě jediný důvod, proč bych ji chápat měla. Být jí, šla bych rovnou skočit z mostu do Mississippi. Kdoví, zda by se kvůli ní vůbec udělala kola na vodě.

Petr Eisner, Milující sestra, Radek Červený – Knihovnice.cz, Praha, 2009.