Podivný případ se psem (Mark Haddon)
Doporučuji těm, co se chtějí zasmát, poplakat a uvěřit. A doporučuji i těm, kteří chtějí čtivou knihu, ze které se poučí, nové dozvědí, něco naučí. Doporučuji těm, kteří jsou šťastni, že mají zkoušky za sebou a teď si můžou číst, co chtějí, a najednou, stejně jako já, nevědí čím začít. Čtěte vy, co vůbec nečtete, vy, pro které jsou knihy jen ztrátou času, vy, matematici a logici, co nevěříte, že beletrie taky snese logiku, dokáže být systematická a srozumitelná.
Kniha pro ty, kteří nechápou metafory a nesnesou poetiku, potřebují řád a milují rovnice. Příběh zaujme jednoduchými přesnými větami. Postrádá komplikovaná souvětí, která nic neřeknou a máte pocit, že jsou jen nepovedenou autorskou snahou o originalitu. Vše je jednoduché, přesné a vychází, přesně jako v matematice. Tady je vysvětlení přímo od hlavního hrdiny, proč je tato kniha tak napsaná:
Siobhan říkala, že bych měl napsat něco, co bych si chtěl sám přečíst. Já čtu hlavně knihy o vědě a o matematice. Nemám rád normální romány. V normálních románech lidi říkají věci jako: „Jsem protkaná železem, stříbrem a žilkami usazenin. Nedokážu se sevřít v tvrdou pěst, již zatínají ti, kteří jsou nezávislí.“ Co to znamená? Nevím. Neví to ani táta. Ani Siobhan, ani pan Jeavons. Ptal jsem se jich.
Všechno je důsledně a přesně popsané, takže si můžete každý detail vychutnat a vytvořit si přesný obraz. Hlavně pak budete mít pocit, jako byste zároveň přečetli i odbornou knihu o autistech. Není důležité, jestli je to, co Mark Haddon píše, fakt pravda, ale důležité je, že tomu s radostí budete věřit. Tuto knihu opravdu můžu doporučit všem:
– bez rozdílu věku, jelikož hlavním hrdinou, vypravěčem, a tedy i osobou, s kterou se v danou chvíli ztotožňujeme, je autistický chlapec, který vždy říká pravdu, nemá důvod mluvit sprostě a miluje prvočísla (a proto jsou kapitoly této knihy označeny prvočísly, nikoliv základními číslovkami, jak je zvykem). A když už autor použije vulgarismy, mistrovsky, naprosto nenuceně, ústy chlapce, jen zdůrazní nesmyslnost vyslovených slov a nepříčetnost chování dané postavy.
– bez rozdílu vzdělání, protože i velmi vzdělaný člověk se dozví řadu novinek a může se pozastavit a přemýšlet nad správností daného příběhu, zjistit, zda rovnice vychází. A ti, kteří se nechtějí zatěžovat informacemi, můžou klidně přeskakovat a neztratit přitom nit vyprávění. Tato kniha je plná maličkostí, maličkostí krásných a zajimavých, ale pro příběh často nepodstatných.
– bez ohledu na psychický stav. Případné duševní poruchy či jiné nedostatky nebo nadbytky jsou vítáné, jelikož hrdinou je zde již zmíněný autista, génius a blázen v jednom.
– tedy všem, bez jakýchkoliv jiných rozdílů.
A koukejte, já, člověk ztracený v chaosu a naprosto postrádající řád, jsem právě teď postupovala velmi systematicky a přehledně! Bod po bodu. Ta kniha na mě účinkuje i pár dní po přečtení. Nepomohla mámina výchova, ani babiččiny rady, do mého života nevnesl řád ani přítel, nejlepší kamarádi a ani diář si nevěděl rady, tak že by se to konečně podařilo? Asi ne, až takovou moc ta kniha nemá, ale neuvěřitelně nadchne svou prostotou a zároveň autorovou schopností zachovat inteligentní psaní. Kombinace, kterou jen tak nenaleznete. Ne nadarmo byla ve Velké Británii zvolena knihou roku. V případě, že jsem vás pořád nezlákala k tomu, abyste si ji ihned sehnali a přečetli, máte tady začátek, tak si to dobře rozmyslete! První kapitola je označena číslem dvě, což je první prvočíslo. Jak logické a zároveň originální...
2.
Bylo sedm minut po půlnoci. Uprostřed trávníku před domem paní Shearsové ležel pes. Oči měl zavřené. Vypadal, že leží na boku a běží, tak jak to psi dělávají, když se jim ve snu zdá, že honí kočku. Pes ale neběžel ani nespal. Pes byl mrtvý. Trčely z něho vidle. Nepokácely se, takže jejich hroty musely projít psem skrz naskrz a zapíchnout se do země. Usoudil jsem, že pes byl pravděpodobně zabitý těmi vidlemi, protože na něm nebylo vidět žádná jiná zranění a myslím, že byste nezabodli vidle do psa, který by už umřel na něco jiného, například na rakovinu nebo při autonehodě. Tím jsem si ale nebyl jistý.
Prošel jsem vrátky paní Shearsové a zavřel je za sebou. Přešel jsem trávník a klekl si ke psovi. Položil jsem mu ruku na čumák. Byl ještě teplý.
Pes se jmenoval Wellington. Patřil paní Shearsové, což byla naše přítelkyně. Bydlela na protější straně ulice, o dva domy vlevo.
Wellington byl pudl. Nepatřil k těm malým pudlům, co mají umělecké účesy, byl to velký pudl. Měl černý kudrnatý kožíšek, ale když jste se podívali zblízka, bylo vidět, že kůže pod srstí je bledě žlutá, jako u kuřat.
Hladil jsem Wellingtona a přemýšlel, kdo ho zabil a proč.
3.
Jmenuji se Christopher John Francis Boone. Znám všechny země na světě i jejich hlavní města a všechna prvočísla až do 7507.
