Probuzení: ozvěny svobody v jámě starosvětské

Kniha
příznačně vydaná v devátém roce poslední dekády je označovaná za
jeden z vrcholů ženského románu na konci 19. století. Patří mezi
přelomová díla psaná v duchu novodobého nazírání na ženství a
současně je jedním z prvních románů o ženách, pro ženy a psané
ženami. Především v tomto kontextu je jeho autorka zapsaná v dějinách
americké literatury.

Kromě
genderové polohy je to hlavně osobitý způsob narace, pro který je možno
jej zařadit do moderní prózy. Příběh dcery jižanského plukovníka,
provdané za příslušníka středostavovské kreolské smetánky dýchá
osobitou atmosférou natolik, že má moc i v „dnešní době computeru a
hypertextu“ vzbudit nostalgii po starých dobrých dávno zašlých časech.
Hutný a čtivý text sází na podrobný popis zdánlivě banálních detailů,
které utkví člověku mezi vzpomínkami, vyhnané do sugestivní polohy se
silným smyslem pro estetiku.

Proces psychické obrody hlavní hrdinky se odehrává v atraktivních
exteriérech koncipovaných jako odraz mentální krajiny. Barvité popisy
přírodních kulis i interiérů jsou určujícím výpravným prvkem celého
příběhu. Právě proto se počátek i konec knihy odehrává na břehu moře
se širokým obzorem v nedohlednu. Tam, kde je vzduch prosycený těžkou
atmosférou hlubokého zamyšlení blízkého transu.

Z těchto mlh se vynoří ono procitnutí a prázdninový pobyt se mění
v neviditelný boj za znovunabytí ztracené identity. Platonická láska
k mladému muži v hlavní hrdince probudila dosud netušený potenciál a
uvědomění si sebe sama jako lidské bytosti se všemi výsadami
i odpovědností, kterou sebepoznání přináší.

Zpočátku poněkud nevýrazná postava Edny se odhodlá osvobodit od všech
omezení, která za sebou vlekla v roli manželky a matky. Zajištěná žena,
blížící se zralému věku v sobě objeví silnou osobnost, schopnou vymanit
se z konvencí, které jí nekompromisně a bez otázek vnutila rodina,
manžel, společnost.

Děj románu
sleduje tento přerod po dobu necelého roku. Edně se zpočátku daří
prosazovat u manžela drobné ústupky a nebojí se později usilovat ani
o absolutní nezávislost. Přestože je v železných osidlech nepsaných
pravidel její boj beznadějný, do poslední chvíle se nevzdá možnosti
vlastní volby.

Elegantně otevřený závěr dodává příběhu hloubku a zatlačí do
pozadí pocit silného idealismu z některých (až příliš) bukolických
scén připomínajících chvílemi červenou knihovnu.

Kate Chopin nalezla čtenářskou inspiraci ve škole francouzských
klasiků, jako je Maupassant nebo Flaubert. Do svého románu vtiskla tato
americká „George Sandová“ autobiografické prvky. Již ve své době byla
oceňovaná pro svůj okouzlující a barvitý popis exotického prostředí New
Orleans. Naproti tomu některá témata a propagované životní názory byly
v tehdejším náhledu považovány za „přisprostlé a vulgární“. Postoj
Edny Pontellierové byl jednoduše definován jako morálně zvrácený.

Autorčina interpretace donutí čtenáře zapojit vlastní vizualitu a
rozehraje v jeho mysli velkolepý filmový scénář hodný výtvarného
zpracování.

Ukázka:

*Byl to krásný pokoj, luxusní a malebný v měkkém světle, které
služka ztlumila. Edna si stoupla k otevřenému oknu a pohlédla dolů na
hustou spleť zeleně v zahradě. Jako by se tam mezi vůněmi a tmavými
křivolakými obrysy květin a listí soustředilo veškeré tajemství a
veškerá čaromoc noci. Hledala samu sebe a nalezla se přesně v takovéto
polotmě, která souzněla s její náladou.

Jednou řekla madam Ratignolleové, že by se pro své děti, ani pro nikoho
jiného nikdy neobětovala. Následovala poměrně plamenná diskuze. Jako by si
vzájemně nerozuměly a mluvila každá jiným jazykem. Edna se snažila
přítelkyni usmířit, vysvětlit jí to.
„Vzdala bych se nepodstatných věcí: obětovala bych pro své děti peníze,
obětovala bych pro ně život, ale sebe bych neobětovala. Lépe to vysvětlit
nedokážu, teprve tomu začínám sama rozumět, teprve mi to
dochází.“*

Kate Chopin, Probuzení, Knižní klub,
Praha, 2008, překlad Jana Kunová.