Protnutí rovnoběžek podle Václava Grubera

Příběhy obou hlavních postav jsou si v lecčems podobné. Vytváření virtuálních představ toho, čemu bychom tak rádi říkali štěstí, hledání odpovědi na otázku, jak tohoto stavu dosáhnout, to vše je běžná realita našeho světa. Pida, podnikatel s výrobnou nábytku, ví dobře, že úspěchu se dá dosáhnout jenom tvrdou dřinou, podpořenou přátelstvím a ctěním rodinných hodnot. Roman Greif je přesvědčen, že k úspěchu stačí pár restitucí a trochu vychytralosti. Práci ani ostatní hodnoty neuznává. Pomyslné paralelní přímky jejich životů jdou tedy proti sobě, aby se protnuly tam, kde si to nikdo z nich nepřál. V táhlé levotočivé zatáčce, krátce po setmění.

Protichůdnost příběhů vyjádřil Václav Gruber skvostně, záhadně, skoro až stylem pisatele detektivních románů. Nedočkavému, ale vnímavému čtenáři však dává příležitost chápat dění o trochu napřed, stačí jen sledovat, jak se věnuje popisu značek automobilů nebo krátkým zmínkám o počasí. Příběh zkrátka, aniž by se tak tvářil, nutí k zamyšlení a vnímání i zdánlivě nepodstatných detailů.

Osudy postav jsou velmi živé, Gruber si pohrává s detaily, konkrétností a dává nahlédnout do nitra osob. Nečiní tak však z pozice vševědoucího vypravěče, který vidí našinci až do duše, ale z pozice pečlivého pozorovatele, kterému stačí málo, aby pochopil, co se děje uvnitř postavy. Stejný požitek nabízí i čtenáři.

Autor se v knize rozhodl přihřát trochu profesionální polévky ze své lékařské praxe a předložil čtenářům odpověď na věčnou otázku, zdali je či není marihuana návyková a zdali je či není odrazovým můstkem k tvrdým drogám. Poutavému příběhu to trochu ubírá na kráse. Pochvalu si nezaslouží ani editor, překlepů je v knize větší než malé množství. Přesto lze knihu doporučit jako oddechové čtení každému, kdo i při oddechu rád přemýšlí. Námětů je k dispozici více, než by se na první pohled mohlo zdát, k výběru jsou i taková témata, jako je např. filozofie hráčů golfu, tedy něco, co nebývá v české literatuře z českého prostředí právě obvyklé.

Ukázka:

Josef Matouš spal špatně. Utěšoval se tím, že je to dobré znamení, protože v nemocnici normální člověk dobře spát nemůže. Takže se možná pomalu začíná blížit normě. Budily ho sny o jeho levé noze. Přišli za ním dva zřízenci a že se s tou nohou musí něco dělat, takhle že to nejde a že ho odvezou do servisu, kde mu to spraví. Zpátky poběžíte po svých, smáli se a chtěli ho přeložit z lůžka na takový zvláštní vozík, měl osm kol, dvě nápravy vepředu a dvě vzadu, jako otéčko, které Pida řídil, když byl na vojně.

Václav Gruber, Prokletá vteřina, Carpe Diem, Brumovice, 2007.