Průměrný maďarský smutek László Darvasiho

Všudypřítomná smrt a falešně prázdné legendy

Maďarská periferie, ale i různá místa v Evropě, jejichž genius loci má dodat povídkám na zajímavosti a jedinečnosti, jsou pro Darvasiho inspirací k vytváření novodobých legend. Tyto nadčasové příběhy vytrhují ospalé město ze spárů všednosti. Vyprávění obklopené atmosférou tajemství alespoň na chvíli zastiňuje neutěšenou sociální situaci východoevropské společnosti, ocitající se po pádu komunismu jako po urputné bitvě. Osamělost lidí nucených v šedi takového světa žít je pak jedním z hlavních motivů povídek.

Smutek, bezvýchodnost, bizarní úmrtí, vraždy, krádeže, tím vším se povídkové postavy snaží hlásit o vlastní právo na svůj zdánlivě nicotný život. Žena z povídky Odpuštění zavraždí manžela poté, co jí oznámí, že už spolu nikdy nebudou spát. V povídce Manžel Keller žije vdova Viola v představách, že je její dávno zesnulý manžel stále naživu, a do své vize postupně zatahuje souseda, který jí podléhá a málem ztrácí vlastní identitu, aby nakonec rozuzlení přinesla Violina smrt. Jehuda ben Samuel Halévi, úspěšný španělský básník, který se touží vydat do blízkosti obdivovaného Jeruzaléma, kde nakonec spatří jen zmar a barbarství, umírá neutěšeně pod mečem jakéhosi lapky. Smrt v povídce Nejsmutnější kapela na světě rezonuje jako Symfonie D moll, kterou při závěrečné fantaskní scéně hraje zvířecí osazenstvo obchodu s domácími mazlíčky. To je asi nejzajímavější okamžik celé povídkové sbírky.

Spisovatelská rutina – záruka nesmrtelnosti?

Osamělost a neuchopitelnost osudů postav však vyúsťuje do prázdna, sotva se povídka rozvine, už končí. Darvasi klade velký důraz na jednotlivé postavy, které se po své přirozené (či nepřirozené) smrti staly legendami, stejně falešnými a prázdnými jako vyprávění, které z nich výjimečné hrdiny dělá. Znovuožívají v příbězích-povídkách, aniž by se o to nějakým způsobem přičinily. Z tohoto vyprávění ve vyprávění je však cítit chladné fabulátorství, spisovatelská rutina, profesionální nuda. Nic nepomohou fantaskní prvky ani typicky magicko-realistické tajemno.

Smutek trochu jinak

Povídky jsou charakteristické jazykovou plochostí, autor se vyprávění snaží v krátkých větách stupňovat, ale v kombinaci s nevýrazným dějem se nakonec povídky obracejí jen samy k sobě, aniž by něčím dokázaly navázat kontakt se čtenářem. Jejich charakteristickým rysem se pak stává mnohomluvnost a nuda. Čtenářské zajímavosti nepomáhají ani prázdné efektní prvky, ztrácející s dějem vnitřní souvislost. To by samo o sobě nevadilo, kdyby autor dokázal v těchto situacích postihnout obecnou lidskou zkušenost, což se ale neděje.

Nakonec je to právě pocit smutku, který se na čtenáře přenese po přečtení této knihy. O spisovatelském umu László Darvasiho není pochyb, ale tato povídková kniha působí jako dílo vyrobené s chladnou profesionalitou, která však v literatuře stačí jen na nevýrazný průměr. Nezbývá než doufat, že se od „jednoho z nejlepších a nejprodávanějších současných maďarských spisovatelů“, jak se píše na obálce knihy, dočkáme díla o něco reprezentativnějšího.

Ukázka:

V prvních okamžicích snad ani nebylo jasné, že zazněla démonická věta ze Symfonie D moll. Ozvali se citrónově žlutí strnadi, po nich zapěli kanárci, čížci a slavíci, velcí břichatí skokani a pěnice, hrdličky hlubokými hlasy dodaly smyčce, opice bušily do tympánů a s volným klouzáním se pohnula ona postříbřená perpeta mobile zlatých křečků, stejně jako množství dechových nástrojů, a palácoví pinčové vyli, morčata pohvizdovala a nakonec vstoupily se svým partem i pěnkavy. (...) Ano, právě to byla Kapela.

László Darvasi, Nejsmutnější kapela na světě, Fra, Praha, 2007, přeložil Milan Navrátil, str. 58