Reinaldo Arenas – Vrátný

O svém životě na Kubě, vězení, útěku do exilu přes peruánskou ambasádu a přístav Mariel (1980) i o neméně obtížné adaptaci v USA napsal těsně před sebevraždou v poslední fázi nemoci AIDS skandální autobiografii Než se setmí, podle níž byl natočen stejnojmenný film. Za první román budoucí pentalogie Celestino před svítáním získal na Kubě v roce 1967 cenu svazu spisovatelů UNEAC, další knihy mu už tam nesměly vyjít. V roce 1969 se mu podařilo publikovat v zahraničí román Šalebný svět, který ho zařadil k nejslavnějším latinskoamerickým autorům, další knihy pentalogie (Palác bělostných skunků, Znovu moře, Barva léta, Přepad), jejichž rukopisy byly mnohokrát zabaveny tajnou policií, pak vyšly až po autorově emigraci. Arenasův poslední román Vrátný lze považovat za jeho myšlenkový i literární odkaz.

Artur Makadam utratil téměř veškeré jmění za cosi, čemu říkal hledání lásky. Zřejmě ji ještě nenašel, protože nevelký zbytek majetku dál rozhazoval. Zcestoval skoro celý svět a měl poměr s mnoha ženami nejrůznějšího věku, rasy, kultury a víry. Ale žádného z těchto dobrodružství, ačkoli pár jich vůbec nebylo k zahození, mu nezprostředkovalo trvalý pocit plnosti ani tak silnou rozkoš, aby se na ni dalo vzpomínat a ve vzpomínce nacházet jisté zklidnění a také jisté potěšení. Teď když už zjevně nebyl mladý, ba ani „neurčitého věku,“ aby mohl nějakou ženu svést osobním šarmem, cítil se Artur Makadam ještě osaměleji, neuspokojeněji a zoufaleji než kdy dřív. Byl starý – byť štíhlý a s hustou hřívou obarvenou na černo – a k rozkoši se dostával výhradně prostřednictvím peněz, této moderní kuplířky, jež dělá víc zázraků než všechny předchůdkyně v řemesle. Jeho boj s časem byl den ode dne směšnější jako vždy, když někdo zarputile odmítá uznat porážku a přijmout jeho (míníme samozřejmě času) vítězství. Nosil šaty čím dál křiklavějších barev (zelené žluté, sytě oranžové), silně se líčil, pod černými brýlemi si pěstoval knírek, také nabarvený, přepečlivě se čistil nehty a chodil způsobem, který tolik chtěl být mladistvý, až působil spíš nadutě a klátivě. Všechno v něm přispívalo ke zvýraznění nikoli mládí, to už bylo nenávratně pryč, nýbrž stáří změněného v karikaturu, jak se je pokoušel zastřít líčidlem. Jako by součet všech těchto řekněme přírodních pohrom nestačil, aby odradil pana Makadama od neustálého donchuánského pozérství, prodělal též rozličné pohlavní choroby, které byly sice vyhojeny, leč zanechaly stopy, a stal se obětí mnoha přepadů a vydírání nejpovolanějších odbornic. Nakonec – a to už vypadalo jako rána z milosti – ochromila pana Makadama impotence. Zdálo by se, že tím jeho libertinská, puntičkářská, zoufalá dráha definitivně končí, ale Mr. Makadam v tu chvíli objevil (nebo se domníval, že objevil), že pravou rozkoš nemá člověk z přijímání, nýbrž z rozdávání, a skutečná sexuální slast tudíž nespočívá v tom, že si člověk sám užívá, ale že zprostředkuje prožitek jiným: v tomto případě oněm neobyčejným a (je třeba přiznat) báječně vybaveným ženám, jež měl Artur Makadam nejraději. Ale jak ty ženy, navíc velmi zkušené, ukojit, když se bitevní výbava smrskla k nepoužití? I když (i to je třeba říci) pomocí šikovně praktikované masturbace si ještě pan Makadam dokázal přivodit orgasmus. Nejdříve za všeho se pan Makadam obrátil na odborníky na sex. Prochodil téměř všechna newyorská zařízení, kde pod všeobecnými vývěsním štítem BOOK AND SEX SUPPLIES nabízeli nejrůznější typy lubrikačních krémů, vibrátorů, mechanických penisů a údů z umělé hmoty a hromady dalšího erotického zboží zařazeného pod názvem „sexuální pomůcky.“ Vybaven všemi těmito nástroji začal pan Makadam nový rozkošnický život.