Rem Koolhaas – Třeštící New York

Hlavní postava příběhu je jasná: stává se jí hned na začátku Mřížka. Pro větší jasnost uveďme historický kontext – roku 1811 se scházejí tři moudří mužové a kreslí na mapu ostrova Manhattan systém dvanácti tříd a sto padesáti pěti ulic, které je kolmo protínají. Tímto aktem je naplánováno město. Nikdo si ale nedokáže představit, jak bude vypadat. Čím zaplnit onu Mřížku? Abstraktní čtvercová síť neuchopitelných bloků v sobě nese obrovskou potencialitu. Lze postavit doslova cokoli. Zároveň je zde přítomen jakýsi permanentní tlak. S každou další prodanou stavební parcelou mizí jedno políčko z hracího pole a cena pozemků stoupá. Ostrov se nemůže zvětšovat. Proto je potřeba postupovat obezřetně.

Jak to všechno skončilo, víme. Na ostrově vyrostly mrakodrapy, zhmotnění amerického sebevědomí. Zpětně nám může připadat, že se jednalo o přirozený a nevyhnutelný vývoj. Jestliže není místo ve směru horizontálním, je nutno opanovat vertikálu. Zábavnost Koolhaasova textu spočívá v tom, jak tento samozřejmý postup problematizuje. Bývaly totiž doby, kdy se druhé a vyšší patro považovalo za nevhodné pro komerční využití a od šestého poschodí výš nikdo nechtěl bydlet. Ve své interpretaci se autor navíc snaží vybudovat příčinně vedený příběh. Pečlivě vybírá příznačné události a stavby, které mají podpořit jeho teze. Historická linie je vedena od neobyvatelných fantastických staveb, které byly součástí zábavních parků na Coney Islandu, přes první stavby hektického Manhattanu s více než třiceti podlažími až po Le Corbusierův hystericky utopický projekt Zářícího města.

Epizody knihy svižně uplývají v krátkých kapitolkách zaplněných fantastickými detaily. Je zmiňováno místo s nevysvětlitelně vysokou hustotou králíků, Otisův výtah či trpasličí republika, atrakce za hranicí sociologického experimentu. Obyvatelé New Yorku mohli podle libosti pozorovat tehdy nepřípustné sexuální vztahy vynuceně pěstované mezi trpaslíky. Pro případné puritány byly přichystány volby v miniaturním parlamentu. V textu dojde na sarkofág upravený na servírovací podnos s elektrickým pohonem nebo na důmyslnou instalaci, která měla v místnosti vytvářet iluzi nebeské báně, přes niž Měsíc přepádí několikrát za večer. Selský večírek v hotelu Waldorf není nemožný – stačí zvířatům na tlapy navléct plstěné boty. Mezi těmito bizarnostmi, nebo lépe řečeno v pevném propojení s nimi, se formulují architektonické principy, na jejichž základě se postupně vyvíjí idea Mrakodrapu.

Podtitul knihy zní Retroaktivní manifest pro Manhattan. Název napovídá, že máme před sebou subjektivně pojaté pojednání. Přerývavé a zároveň hektické plynutí textu pak skutečně sugeruje pocit naléhavosti. Historická archeologie Remu Koolhaasovi totiž slouží jako důkladný úvod k prezentaci tvůrčích návrhů v závěrečné kapitole. Zdá se, že poněkud spletité prohlášení o stylu, které v době největší slávy mrakodrapů nikdo vědomě neučinil, autor formuluje proto, aby měl sám na co navázat. Nelze se hlásit k uměleckému směru, jenž neexistuje. Proto raději nechává krystalizovat ideální Manhattan, do nějž by jeho retroaktivně-utopické projekty bezvýhradně zapadly. V tomto je skryta zcela největší absurdita textu. V 70. letech, tedy v době, jež si už dávno na manifesty nepotrpí, vzniká zpětně teorie neexistujícího architektonického hnutí, jehož aktivní fáze, lze-li o něčem takovém vůbec mluvit, skončila někdy krátce po druhé světové válce.

Rem Koolhaas se stává teoretikem i pokračovatelem směru, který sám navrhnul. Přitom se ale nezdráhá zdůrazňovat, že skutečnost je v Mřížce popřena. To samé platí i pro jeho knihu. V této souvislosti jistě není náhoda, že mezi nemnoha umělci z Evropy je zmiňován i Salvador Dalí osobně během své první návštěvy v New Yorku. Slavný malíř si při té příležitosti nechává připravit ještě na palubě lodi dvaapůlmetrovou veku. Chce Ameriku šokovat. Nakonec je sám zaskočen tím, že se ho během rozhovoru nikdo z reportérů nezeptá, proč se ležérně opírá o tak dlouhý kus pečiva.

Díky originálnímu způsobu, jímž je text napsán, není nutné rozlišovat pravdu od manipulace s nesourodými fakty. Kouzlo, jež vytváří dojem fantastického příběhu, totiž spočívá právě v důmyslném propojování neslučitelných detailů. Vzpomeneme-li si na slavnou paranoicko-kritickou metodu výše zmíněného výtvarníka-showmana, dostaneme neodbytný pocit, že Třeštící New York je její esencí. Tato „spontánní metoda iracionálního poznání, spočívající v kritické a systematické objektivizaci delirantních asociací a interpretací“ se zde potkává s ideálním, navíc ve své podstatě vysoce odborným materiálem.

Odvážného čtenáře jistě všechny tyto okolnosti navnadí. Doufejme, že strohý růžový design, v němž je vyvedena obálka českého vydání, jen zvýší jeho touhu a zvědavost.

Ukázka:

PŘÍBĚH PLOVÁRNY (1977)
Moskva, 1923

Jednoho dne ve škole vymyslel kterýsi student plovoucí plovárnu. Nikdo si nepamatuje, kdo to byl. Ta myšlenka visela ve vzduchu. Jiní vymýšleli vznášející se města, sférická divadla, celé umělé planety. Někdo musel vymyslet plovoucí plovárnu. Plovoucí plovárna – enkláva čistoty v kontaminovaném okolním prostředí – se zdála prvním krokem, skromným, leč radikálním, v postupném programu zdokonalení světa prostřednictvím architektury.
(…)
Prototyp se stal nejpopulárnější stavbou v historii moderní architektury. Díky sovětskému chronickému nedostatku pracovních sil fungovali architekti-plavci také jako plavčíci. Jednoho dne zjistili, že když plavou v unisonu – pravidelnými synchronizovanými tempy z jednoho konce bazénu na druhý -, plovárna se začne pomalu pohybovat v opačném směru. Užasli nad takovým vynuceným pohybem, i když jej vysvětluje prostý fyzikální zákon: akce=reakce.
(…)
Na tajné schůzce se architekti-plavčíci rozhodli využít plovárnu jako plavidlo k útěku na svobodu. Se svojí, teď už výborně nacvičenou, metodou samopohybu mohli dorazit na kterékoli místo na světě, kde byla voda. Bylo jen logické, že chtěli plout do Ameriky a konkrétně do New Yorku. V jistém smyslu byla plovárna blokem Manhattanu, postaveným v Moskvě, který by tak dorazil na své logické místo určení.
Jednou časně ráno, ve stalinských třicátých letech, namířili architekti plovárnu pryč od Moskvy – tím, že plavali neúnavnými tempy směrem ke zlatým cibulím Kremlu.

Třeštící New York, Rem Koolhaas, Arbor vitae, Praha 2007, překlad Jiří Ogrocký.