Sarah Watersová – Špičkou jazyka

Nakladatelství Argo zatím vydalo tři romány od Sarah
Watersové: Zlodějku, Malého vetřelce a debut Špičkou
jazyka. Všechny mají přes 500 stran. Už v roce 1900 psal nakladatel
Samuel Fischer Thomasi Mannovi jako reakci na rukopis jeho prvotiny
Buddenbrookovi: „Myslíte, že by bylo možné dílo o polovinu
zkrátit? Pokud ano, jsem nakloněn záměru Vaši knihu vydat. Román
o šedesáti pěti arších je pro dnešního čtenáře příliš velkým
soustem.“ A co by asi napsal na podobně dlouhý román v dnešní
uspěchané době, kdy už prý skoro nikdo ani nečte…

Jenže Sarah Watersovou s jejím prvním dílem nakladatel neodmítl.
A jistě udělal dobře. Brzy se z této autorky, jež původně chtěla být
archeoložkou, ale pod dojmem studijního zkoumání viktoriánské pornografie
se pustila do psaní románů, stala jedna z nejoblíbenějších britských
spisovatelek současnosti. A oceňuje ji i kritika. Špičkou jazyka
získalo hned několik cen.

Mohlo by se zdát, že si Watersová
záměrně vybírá ožehavá témata jen proto, aby přitáhla pozornost.
Jenže její debutový román je psán velice střízlivým stylem. Nevyužívá
sex, prostituci a podobné motivy jako samoúčelné pikantnosti. Její kniha
sleduje mladičkou Nancy Kingovou, která se nečekaně dostane do velkého
světa a snaží se v něm najít své místo. Pokud se autorka věnuje
„nemravným“ situacím a problémům, tak jen proto, že k životu
prostě patří.

Watersová bývá označována za novodobého Dickense. Co se týká
klasické výstavby příběhu, mohli bychom s tímto přirovnáním souhlasit.
Vyprávění v první osobě nás z pohledu Nancy vede jednoduše vpřed,
vypravěčka nic nezatajuje, jen se velice otevřeně dělí o část svého
života. Dickens by se ale lesbické lásce nebo problémům sexuální identity
asi těžko věnoval. I jazyk Watersové je jiný. Přestože je její román
situován právě do viktoriánské Anglie, je psán velmi srozumitelným
jazykem, v němž se promítá původ hlavní postavy. Nancy nepřemýšlí nad
tím, zda jsou některé výrazy vhodné, jednoduše popisuje skutečnost.

Přestože hlavním tématem Špičkou jazyka je jednoznačně
láska, nejedná se o žádnou červenou knihovnu. Po prvním zklamání se
Nancy zatvrdí a místo růžových brýlí hledí na svět skrze clonu cynismu.
„Láska! odfrkla jsem si. ‚Takže ty si myslíš, že láska je odměnou
sama o sobě?‘ ‚Ty ne?‘ Zahleděla jsem se do svého šálku. ‚Asi jsem
si to kdysi myslela,‘ přiznala jsem. ‚Jenže…‘“ Navíc nehledá
jen lásku. Seznamuje se i s různými věcmi, které jí jako dívce
z malého přístavního města dříve nic neříkaly. A tak je román
Špičkou jazyka vlastně i sondou historicko-sociologickou.

Čtenáře si jistě získá nejen
autorčin přístupný a čtivý styl, ale i hlavní hrdinka. Nancy vlastně
není žádná hrdinka. Když má své pohodlí, zleniví a „změkne“, na
svou politicky aktivní přítelkyni pohlíží chvílemi jako na naivního
blázna, dokonce s jistou nevolí. Nedělá si moc hlavu s nějakými
morálními zásadami. Možná i proto působí jako skutečná dívka z masa
a kostí, se svými touhami, slabostmi i půvaby.

Snad jedinou větší skvrnou na kráse tohoto románu je český překlad.
Bohužel až příliš často se objevují chyby jako: „Připadalo nám to
celou věčnost.“, „Když se vrátila a odlíčila se, přitočila
se ke mně s cigaretou a požádala o světlo.“ nebo „[…] a
všechno to lahodné masíčko přesunout do matčina kastrolu bez toho, aniž
by se vylila nebo obarvila šťáva.“ Ty narušují jinak až
překvapivě plynulou plavbu touto dlouhou anglickou – místy špinavou –
ale stále svým způsobem okouzlující literární řekou.

Ukázka:

Do Florencina pohledu se vkradla laskavost. „Ty jsi ale zvláštní!“
pronesla mírně. „Nikdy jsi to nedělala špičkou jazyka-„
„Neřekla jsem, že jsem to nikdy nedělala, víš. Jen jsem tomu tak nikdy
neříkala.“
„To je legrační. Používáš všemožné zvláštní obraty. Zároveň jako
bys v životě neviděla lesbu v kalhotách. Vážně, Nance, někdy –
někdy mám pocit, že ses musela narodit už jako dospělá – jako Venuše
stojící v té mušli, jako na tom obraze…“
Flo přiložila prst z boku skleničky, aby zachytila pramínek cukernatého
moku, a olízla ho. Cítila jsem, jak se mi hrdlo stahuje ještě víc a srdce
sebou podivně škubá. Potáhla jsem nosem a znovu se zadívala na ty lesby
v kalhotách kolem kulečníkového stolu.
„Když pomyslím, že jsem si klidně mohla vzít svoje semišové
kalhoty…“ poznamenala jsem po chvilce, což Florence rozesmálo.

Sarah Watersová, Špičkou jazyka, Argo, Praha, 2010, překlad Barbora Punge
Puchalská.