Strana 11 - literatura-recenze

Než se čtenáři dostane do rukou novinka z nakladatelství Větrné mlýny – kniha Snaživky, může mít za to, že se ono výmluvné označení vztahuje výhradně na ženy, které se již delší dobu „snažílkují“ (sloveso přebráno se serveru Modrý koník), tedy marně pokoušejí přijít do jiného stavu. Omyl. Autor Jiří Šimáček, mimochodem režisér působící v Národním divadle v Brně, představuje ve svém, jak on sám tvrdí, „románu nejnižší formy“ snaživky úplně jiného rázu.

Sotva se Petr Eisner pustil do psaní, už mu byla malá rodná země i století. Fázi, kdy začínající spisovatelé nejdříve píší o svém nejbližším okolí, proto rovnou přeskočil. Po prvních dvou knihách, kdy jedna se odehrává v Brazílii a druhá v daleké budoucnosti, si odskočil do Ameriky v předvečer hospodářské krize. Titul Milující setra však není třetím v řadě, jako divadelní hra vznikl už v roce 2002. Nedávno vydaná kniha se tak stala jen poutavým důkazem, že zaujmout čtenáře umí Eisner už dávno.

„Strach z lidí v nás utlumil strach ze zvířat…“ dedukuje jedna z postav druhé povídkové knihy českého emigranta žijícího v Kanadě, Viktora Labského. Jeho povídky čtenářsky vstřícným způsobem naznačují, že k tomu, aby se karta obrátila, někdy mnoho neschází, že strach z grizzlyho nemusí být nic proti strachu z toho, co nám mohou provést naši nejbližší. Stručně řečeno, o adrenalinové čtenářské zážitky v Labského dobrodružných příbězích není nouze.

Sebevražda spisovatele má chtě nechtě na vnímání jeho díla vliv. Autoři knihy Sebevražedná triáda jsou psychologové a optikou svého oboru se rozhodli pohlédnout na život a dílo trojice výjimečných autorek, které se rozhodly svůj život ukončit dobrovolně. Co stálo za jejich tragickou smrtí? Jak se může projevit zkušenost psychických trýzní v literárním díle? Mají všechny tři spisovatelky něco společného?

Útlou knihu Já jsem hlad můžeme označit za zpověď, osobní deník nebo dopis pro blízkou přítelkyni. Mladá autorka vypráví o tom, co sama prožila. Její odhalení je šokující, velmi intimní a otevřené. Svou knihu, již druhou, věnuje Marii – ženě, která jí pomohla v nejtěžších chvílích. Petra Dvořáková nabízí pohled na mentální anorexii, církev, ženství a partnerské vztahy, jaký se hned tak nevidí.

Jak před mnoha lety říkali pánové Werich a Horníček, klaun – no to je řemeslo, dá to práci, je to makačka, klaun má své společenské poslání. Peter Høeg ve svém zatím posledním románu vytvořil velice zvláštního klauna. Kašpar Krone slyší, jak lidé a věci kolem něj doopravdy zní. Pozná, jaký člověk je, slyší náladu, charakter, únavu, stesk, lásku… Mnozí z nás by asi za takový sluch dali kdoví co. Ale Kašpar celý život hledá ticho. Opravdové ticho. „Ticho za modlitbou. Ticho, když jsi blízko božství.“ Jenže cesta k němu je plná hrbolů, výmolů a překážek.

Poslední dobou můžeme na knižní scéně najít tituly, které se nebojí vulgarismů a otevřenosti v oblasti sexuality. Některé dokonce překračují únosnost dobrého vkusu. Rothův román Sabbathovo divadlo, který byl v roce 1995 oceněn National Book Award, by na první pohled mohl být považován za jeden z nich. Pokud si však dopřejeme i druhý pohled, zjistíme, že přestože se téměř celý život hlavní postavy točí kolem sexu, není to téma samoúčelné.