Strana 23 - literatura-recenze

Po krátkém seznámení s letošním laureátem Nobelovy ceny za literaturu nemůže chybět ani recenze alespoň jednoho díla. Česká databáze je poměrně skoupá na Le Cléziovy tituly, z přibližně pěti knih dáváme možnost k seznámení s Bludnou hvězdou, románem tvořeným pavučinou mezilidských vztahů a svébytnou lidskou výpovědí. V trvalé aktuálnosti děl, kterými se autor vepsal do dějin, je právě tato kniha pro nás mementem.

Pokud vám nevadí hovorová čeština, nadměrné užívání sprostých slov a máte-li rádi drsné, lehce násilné fiktivní příběhy odehrávající se v nereálném světě, přesto protkané autobiografickými nitkami, může pro vás být poslední román básnířky, prozaičky a zpěvačky Natálie Kocábové tím správným výběrem. Jestli vás ovšem uvedené prvky nelákají, nemá vůbec cenu se do čtení pouštět. Zmíněné položky totiž tvoří jádro knihy, protkané smrtí, krutostmi a smutkem.

Rozhodne-li se autor psát tak, aby mu již vlastní psaní a myšlenkové pochody při něm probíhající byly zábavou, naskýtá se čtenáři možnost příjemného zážitku, odlehčeného od náročných zádrhelů logiky a vztahů. Ne však pokud se uvedená snaha o zábavné psaní mine účinkem a konzument textu je vystaven nejnepředstavitelnějším vztahům mezi smysly a znaky. Pavel Torch tak ve své knize Já, ideální partner neustále nutí čtenáře klást si otázku, co si má představovat jako reálné a co nikoliv, aby na konci knihy rezignovaně mávl rukou s vědomím, že reálného z této knihy zkrátka nemůže být nic.

Haklova kniha Let čarodějnice opisuje kruh – první a poslední věta na sebe odkazují. V obou vypravěč popisuje svou každodenní jízdu tramvají, při níž ho „naplňuje bezdůvodné dopolední štěstí“. Co se vlastně stalo mezi dvěma jízdami tramvají a čím Hakl navozuje pocit onoho bezdůvodného štěstí i u čtenáře?

Je to jen výlet časem o mnoho staletí zpět, či snad návštěva úplně jiného světa? I tak se dá totiž nahlížet na rozsáhlý středověký román loňského laureáta Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka s názvem Jmenuji se Červená. Protože v něm nejde jen o příběh lásky, vraždy a povinnosti, který se odehrává někdy v zimě roku 1591 v tureckém Istanbulu. Jde v něm o víc – o končící éru muslimského malířství, která se ale zdá být za daných okolností koncem celého světa islámu.

Ne každý se v naší zemi může pochlubit tím, že dokáže stvořit výborný rozhovor, obzvlášť pokud je rozprava se zpovídaným tak dlouhá, že vydá na celou knihu. U knižního vydání rozhovorů mezi Martinem Hilským a Ludmilou Koreckou navíc můžeme i spekulovat nad tím, zda nabývá publikace svých kvalit díky tazatelce, nebo tázanému. Autorství jako takové má totiž v rozhovorech tendenci se samo od sebe vytrácet.

Přesný, vtipný a výstižný popis prostředí, vzešlý z pera někoho, kde je v dané lokalitě novým, nebo alespoň skoronovým, to na čtenáře vždycky zabere. Jiný úhel pohledu je vždycky atraktivní, ale jen pro ty, kdo ono prostředí znají. Dostane-li se pak taková kniha, dejme tomu do české kotliny, je zjevně po parádě. Daný autor se pak musí smířit se dvěma fakty: že nebude chápán a že nebude pochopen.