Strana 4 - literatura-recenze

Harry Mulisch byl bez pochyby jedním z největších nizozemských spisovatelů nejen dvacátého století. Pro mnohé zůstane největším literárním velikánem Nizozemska všech dob. Neproslavil se jen svými díly, ale i jasnými a často nepopulárními názory na politiku nebo osobitým přístupem k nizozemskému jazyku a pravopisu. Psal nejen prózu, ale jako prozaik dosahoval největších úspěchů. Harry Mulisch zemřel 30. října 2010 ve věku 83 let, a tak získalo nedávné vydání jeho největšího díla v českém překladu symbolický přídech.

Název Autofikce vtipně napovídá, že román nese prvky autobiografie i fikce. Kde je skutečná hranice mezi realitou a autorčiným výmyslem, čtenář snad ani nechce vědět. Sedmadvacetiletá Hitomi Kaneharová, narozená v Tokiu, napsala poměrně kontroverzní, ale velmi zajímavé dílo. Pravda, pro vánoční čas není taková kniha úplně to pravé ořechové. Přestože pro citlivější povahy je možná příliš vulgární, nabízí zajímavý pohled na přetechnizovanou část japonské mladé společnosti, které už k pobavení nestačí běžná legální zábava a vrhá se do nejrůznějších rizikových dobrodružství.

Nobelova cena za literaturu putovala v roce 2009 do rukou Herty Müllerové, německy píšící autorky, která se celou svou tvorbou soustředí na téma poválečných osudů rumunských Němců. Jak je všeobecné známo, Nobelova cena se neuděluje ani tak za estetickou kvalitu děl jako spíše za angažovanost jejich tvůrců, a nejen v tomto ohledu je cena ve správných rukou. Rozhoupaný dech je kniha plná otevřených ran, jizev na duši, ale i lyriky zrozené z hladu, strádání a bolesti.

V rodném Norsku patří Ingvar Ambjørnsen mezi spisovatelskou špičku. U nás je zatím znám zejména díky divadelnímu zpracování románu Elling. Pokrevní bratři (česky 2006), ve kterém si ústřední dvojici přátel z psychiatrické léčebny Ellinga a Kjella Bjarna zahráli bratři Vladimír a Michal Dlouzí. Nyní vychází v českém překladu i nejzásadnější Ambjørnsenovo dílo, román Bílí negři.

Kniha Zeptej se táty měla být zpovědí tíživých, nesmířlivých pocitů pramenících ze smrti otce. Namísto toho se zcela nezáměrně stala epilogem samotného autora. Jan Balabán na této knize pracoval tři roky a zemřel s jejím dokončením přesně na šesté výročí úmrtí svého otce. Skoro se chce až říct, že poslední tečku a drásavost atmosféry tohoto díla dokreslil sám život. Jan Balabán zde pro čtenáře zanechal poslední knihu, která s sebou nese koncentraci tísně a lidské tragiky.

McEwanův román z prostředí poválečného Berlína u nás vychází již po druhé, a to po třinácti letech. A i když jsme zvyklí vnímat třináctku trochu s obavami, v novém vydání je překlad Ladislava Šenkyříka opravdu brilantní a bez větších problémů drží krok s autorovou pověstnou slovní ekvilibristikou. Odeonská sbírka McEwana se tak rozšířila o další román, který se dá v celé jeho tvorbě považovat poměrně za zásadní a přelomový.

Komiks, zápisník, pohádka, dobrodružný příběh o cestě za dospělostí… Jak popsat knihu, která v sobě nese jednu velkou „životní mapu“ mladého kartografa, velké putování Amerikou, spoustu drobných světů naplněných jak úžasem a okouzlením z poznávání, tak i smutkem z osamění a nepochopení? Reif Larsen napsal silný příběh a svázal ho do krásné knihy plné ilustrací, map, schémat, v níž je příjemné se zabydlet, listovat jí, jednoduše, bavit se čtením.