Strana 9 - literatura-recenze

Titul Láska za časů StB nemůže evokovat nic jiného než romantický příběh o dvou lidech, jejichž věrný cit nedokázal přetnout ani komunistický režim. Ještě než čtenář knihu otevře, jeho fantazie jistě nějaký podobný mikropříběh dokáže vytvořit. Opak je ale pravdou, i když o jakýsi pseudoromantický příběh se skutečně jedná. Pokud obsahuje také nějakou sdílnou hodnotu, tak se v něm Kindl snaží říct, že komunističtí soudci byli vysoce mravní a hodní, zejména k lidem, co kritizovali socialistické výdobytky, o trochu méně, ale stále ještě hodní, byli soudruzi z tajné bezpečnosti.

„Jde o to, aby Heňka chtěla s Karlem,“ píše v jednom z tajných dopisů podivínský demiurg, varšavský režisér Fryderyk příteli z vedlejšího pokoje, spisovateli Witoldovi. Ano, jde o „to“ a o nic jiného a oba chlípníci udělají vše, aby dosáhli vzájemného sblížení dvou nevinných duší. Situaci ale komplikuje válka, žárlivý snoubenec, podivná úmrtí a spousta drobných maličkostí. Zhruba taková je v kostce základní zápletka jednoho z mistrovských děl Witolda Gombrowicze.

V obsáhlém medailonu Američana Freda Chappella na konci knihy se dozvíme, že tento autor je milovníkem žánrové literatury. Dokonce odmítá, že by se literatura měla dělit na vysokou a nízkou. Nejraději tvoří povídky, které považuje za nejobtížnější literární formu. Sbírka povídek Věci mimo nás ukazuje, že v tvorbě povídek dosáhl jejich autor mistrovství a že rozdělení na vysokou a nízkou kulturu tady opravdu není důležité.

Nakladatelství Argo zatím vydalo tři romány od Sarah Watersové: Zlodějku, Malého vetřelce a debut Špičkou jazyka. Všechny mají přes 500 stran. Už v roce 1900 psal nakladatel Samuel Fischer Thomasi Mannovi jako reakci na rukopis jeho prvotiny Buddenbrookovi: „Myslíte, že by bylo možné dílo o polovinu zkrátit? Pokud ano, jsem nakloněn záměru Vaši knihu vydat. Román o šedesáti pěti arších je pro dnešního čtenáře příliš velkým soustem.“ A co by asi napsal na podobně dlouhý román v dnešní uspěchané době, kdy už prý skoro nikdo ani nečte…

I když to tak asi nevypadá, došlo vydáním více než padesát let starého románu Temná komora Damoklova v českém překladu k významné literární události. Willem Frederik Hermans patří mezi největší postavy nizozemské literatury (minimálně té moderní). Protože si ale nepřál být překládán v zemích s totalitním režimem, jako bylo Československo, mohou se s ním ti čeští čtenáři, kteří nevládnou nizozemštinou, seznámit až nyní. Není ale na toto seznámení už pozdě? Opravdu jsou klasikové nesmrtelní, nebo se to jen tak říká o velikánech minulosti, které už dnes nikdo nečte?

Ten, kdo žije na sídlišti, možná chápe ten nepříjemný pocit, který se dostaví v neděli večer, když se člověk vrací z víkendu stráveného kdekoliv jinde, jen ne mezi paneláky. Tento stav postavy této knihy dobře znají. Přestože si autorka vybrala pro svůj příběh konkrétní prostředí, není jeho zeměpisné určení zcela podstatné. Koneckonců, za popisem bratislavské Petržalky můžeme vidět nejen jakékoliv jiné sídliště, ale také spletitost lidských vztahů.

Taky máte při pohledu na novou básnickou sbírku domácí provenience pocit, že jméno autora už jste někdy slyšeli, ale nemůžete si vybavit nějaký silný moment z jeho předchozí knihy? Že se poetiky současných českých básníků zase až tolik neliší a v množství jmen se orientuje jen stěží? Svou třetí sbírkou nazvanou Spižírna se Tomáš T. Kůs téměř nenápadně, zato s hlubokou intenzitou básnického prožitku, přidal k autorům, jejichž dílo se vyplatí sledovat.