Witold Gombrowicz – Kosmos
Gombrowicz ve svém Kosmosu odhaluje zneklidňující dvojakost věcí, román je plný nitek zdánlivých souvislostí, které nám ve všedním životě unikají. Posláním spisovatele je mimo jiné tyto stránky života odkrývat a Gombrowicz to každým svým dílem dokazuje více než vrchovatě. Kosmos je jeho stěžejním dílem a troufám si označit tento román za nejlepší.
Na počátku všeho je vrabec pověšený na drátku. A pak už se všechno začíná zamotávat, spojovat a zase rozpojovat, aby z toho nakonec vznikl svět, v kterém záleží jen na fantazii, svět, v kterém je všechno možné. Samotný děj románu je prostý. Student Witold z neznámých příčin opouští svou rodinu a s jakýmsi Fuksem se ocitne v penzionu, kde se chce učit na zkoušky. Zde se však začne utvářet podivuhodně bizarní zápletka, ve které představy splývají se skutečností a svět se začne tvářit jako síť skrytých významů a tajemství.
Pohledem hlavního hrdiny a jeho sarkastických komentářů se všednost rázem mění v dobrodružství. Vůbec nevadí, že je zde rozehrána prakticky podobná situace jako v Gombrowiczově románu Pornografie, kde na venkov přijíždí dva přátelé, kteří v novém působišti začnou vytvářet „svůj“ specifický svět, který začne hraničit až s maniakální posedlostí. V románu Kosmos se však autor soustředí mnohem víc na analýzu světa, který nás obklopuje. Postavy jsou zachycovány v detailech, všichni jako by se obraceli jen sami k sobě a žili pro sebe, Fuks to v knize nazývá „svůj k svému pro své“. Snaha překročit začarovaný kruh vlastní subjektivity je nemožná, příběh se jako spirála vždy vrací k postavě (Witoldovi), který však není schopen tyto podněty zpracovat.
Witold hledá řád v nesnesitelném přívalu vjemů a věcí, náhodnost v jeho světě nemá místo. Za pomoci Fukse přijme za svou myšlenku, že se v penzionu a jeho nejbližším okolí děje cosi tajemného. Všechno tak musí dávat smysl, všechno se děje logicky. Od vrabce pověšeného na drátku přes šipku na prasklinách stropu až po oj namířenou na Katašin pokoj. To vše ve Witoldovi vzbuzuje dojem zákonitosti, která se velmi rychle změní v šílenství. I zabití kočky nebo sebevražda jedné z postav je pak vnímána jako pouhé logické vyústění děje.
Nechybí samozřejmě ani pověstná Gombrowiczova grotesknost a sarkasmus. A stejně jako další autorova díla, i tento román ústí v bezvýchodnost. Všechno se nakonec rozdrobí v slovech, která přestanou dávat smysl. Místo, aby se věci nakonec spojily, všechno se rozplyne v mnohosti.
I proto je Kosmos nebezpečná kniha. Tematizuje se v ní samotná realita, tedy to, jak vnímáme svět, jak si potřebujeme vytvořit z přívalu dojmů vlastní důvěrný „kosmos“, který by nám samotným dával smysl. Zjištění, že je to pouhá iluze a že sklouznout k šílenství je přece tak jednoduché, je ohromující a děsivé zároveň.
Ukázka:
Těžký úkol...protože i kdyby tady nakrásně mohlo být něco ukryto, něco, nač ukazovala šipka tam, na stropě v našem pokoji, copak to můžeme najít v té změti převyšující svou početností všechno, co se mohlo dít na stěnách nebo stropech? Deprimující hojnost souvislostí, asociací... Kolik vět se dá vytvořit z dvaceti čtyř písmen abecedy? Kolik významů se dá vydedukovat ze stovek plevelů, hrudek a jiných drobných věcí? Z prken boudy jich tryskal bezpočet, spousty. Byl jsem otrávený. Narovnal jsem se a pohlédl na dům a na zahrádku – ty veliké syntetické tvary, obrovští mastodonti světa věcí, vracely mi řád – odpočíval jsem.
Witold Gombrowicz, Kosmos, Argo, Praha, 2007, přeložil Erich Sojka, str. 29
Související články
