Witold Gombrowicz – Pornografie

S romány polského spisovatele, dramatika a provokatéra Witolda Gombrowicze se to nemá jen tak, všechno, co se v nich děje a říká, znamená svůj opak. Anebo taky ne. Tato nejistota, k níž patří riziko, že se budete smát v okamžiku, kdy bude obrazně „zbytek sálu“ mlčet, je hlavním charakteristickým znakem celého jeho přístupu k literární tvorbě a jazyku. Konstituujícím prvkem reality v jeho románech, Pornografii nevyjímaje, je princip hry, dramatu, který je z různých pohnutek naroubován na skutečnost, až s jakousi chorobnou posedlostí – spisovatel Witold a jeho přítel, režisér Frederyk opouštějí Varšavu a jedou si odpočinout od kavárenských intelektuálních diskuzí na venkov. Zde se pouští do hry, jejímž cílem je sblížit dva mladé lidi, Karla a Heňu, a chlípně se ukájet pozorováním jejich vztahu.

Jenže události se trochu komplikují, předně kdesi v pozadí zuří druhá světová válka, navíc Heňa je již zasnoubená s upjatým Václavem a do toho všeho přijíždí na statek Witoldova přítele, bodrého Hippolyta, člen odboje a bývalý důstojník polské armády Siemian, který je nositelem jakési tajné informace. Ale začne mít strach, čímž všechny obyvatele venkovského sídla vystavuje ohrožení. Je zřejmé, že v takto rozehrané situaci nechybí napětí, ironický humor a absurdnost dovedená k dokonalosti.

Příběh je zprostředkován spisovatelem Witoldem, snad spisovatelovým alter egem, který se snaží situaci komentovat, analyzovat, pochybovat, prostě udržet si nestrannost za každou cenu. Sám se však stává aktivním spolutvůrcem Frederykovy hry, manipulátorem s lidskými osudy, protože i on chce vidět Karla společně s Heňou. Protože ve světě přece musí existovat nějaký řád.

Gombrowicz v Pornografii vystupňoval své vypravěčské umění k dokonalosti, motivy a témata všech jeho předchozích prací se zde spojily v téměř ukázkový „gombrowiczovský“ text, který se tentokrát poněkud odpoutal od konstruování příběhu ve prospěch reflexe reality ve vědomí vypravěče, který přemýšlí, spekuluje, interpretuje. Příběh samotný je o něco méně zběsilý než v románku Posedlí (i v Pornografii autor přiznává, že byl zpočátku inspirován zápletkami laciných románků), o něco méně tajemný než v Kosmosu, ale k oběma má blízko kombinací erotického napětí a touhou toho „třetího“, dívat se a manipulovat s realitou a lidskými city.

Zatímco oba přátelé obsazují role své hry obyvateli venkovské usedlosti, určují scénu, čas a místo jednotlivých výjevů, o vše ostatní se stará společenská morálka, předsudky, konvence, které vytvářejí svou vlastní přirozenost, svou vlastní přírodu, svůj vlastní řád. Ten ale začíná schizofrenně pohlcovat sám sebe a s nimi i ty, kteří se mu podřizují. Lež slouží pravdě a pravda lži, jeden mluví s třetím prostřednictvím druhého, text se vepisuje do textu, veškeré dění je jen stínem čehosi hrozivého, stačí se jen otočit a…

Parodovaná „přeintelektualizovanost“ obou hlavních hrdinů kontrastuje s nevinnou prostostí a čistou naivitou jejich obětí, tedy Karla a Heni, dětí, které se živelně vymykají jejich precizně nastraženým pastem. S tím souvisí četnost interpretací a nadinterpretací veškerých detailů. Každé gesto je podrobováno vypravěčově reflexi, každé gesto se může stát součástí plánu. Děje se vůbec v takovém světě něco spontánně? Snad jedině smrt, ale i ta je v románu mnohdy komická, právě tím, jak nezapadá do plánu, jak svým náhlým příchodem překvapuje oba hrdiny-režiséry.

Četba Gombrowicze je pokaždé zneklidňující a je třeba se smířit s tím, že patří mezi autory, kteří nepsali proto, aby předkládali vydestilované Pravdy, ale naopak zneklidňovali a vzbuzovali otázky. A těch je v Pornografii neskutečně mnoho: Dokážeme ovládat utajená zákoutí svých nejskrytějších tužeb a dovedeme rozlišit okamžik, kdy ony začnou ovládat nás? Co je to spontánnost a v kterém věku nás o ni společenské konvence připravují? Mluvíme jen proto, abychom neřekli „to“ podstatné? Skrývá se záměr a kontrolovaná racionalita v každém činu, pohybu, gestu, které učiníme? Co je vlastní podstatou instituce náboženství, morálky, společenských rolí „muže“ a „ženy“, vlastenectví, národní hrdosti? „Nejhorší je, že není kam utéct,“ přiznává venkovan Hippolyt – jenže není kam utéct před čím? Před válkou? Před světem?

Tento román je považován za jeden z vrcholů Gombrowiczovy tvorby, byť je trochu akademicky chladnější než jeho o něco dějovější prózy. Mnohost významů a interpretací děje v Pornografii mohou leckoho odradit – Pornografie, i přes zřetelnou příběhovou linii a snahu parodovat bezbřehé filozofování, nepatří k nejsnadnějšímu čtení a v tomto ohledu je možná lepší nejprve sáhnout po dalších Gombrowiczových pracích, především Kosmosu nebo po loni vydaných Posedlých, které mohou fungovat jako dobrý „vstup“ do Gombrowiczova literárního kosmosu. Polský spisovatel nenabízí v románu Pravdu, protože právě mnohost pravd je pro něho impulzem ke hře, k prozkoumávání možností a hranic, k nimž jsou jeho hrdinové ochotní se přiblížit. Tato zdánlivá relativizace všeho však v sobě skrývá otázku, kdy se hra stává bláznovstvím. Poznat tuto hranici je výzva pro všechny čtenáře.

Ukázka:

Jak to? Co to bylo? Bylo to, jako by se její krk (té dívky) vytrhával a spojoval s tamtím (chlapeckým) krkem, tenhleten krk byl jakoby chycený za krk tamtím krkem a současně i on chytal za krk! Odpusťte mi neohrabanost těchto metafor, prosím vás! Dost špatně se mi o tom mluví / a také budu muset jednou vysvětlit, proč slova (chlapec) a (dívka) dávám do závorek, ano, to ještě zbývá vysvětlit/. Její pohyb, když přede mnou postupovali v davu, v dusné tlačenici, se také nějak „vztahoval“ k němu a byl vášnivým dopovězením, došeptáním jeho pohybu na dosah ruky v tom davu. Že by? Není to iluze? Ale najednou jsem spatřil její ruku, visela jí podél těla, a ta její vtlačená ruka ji odevzdávala jeho rukám v důvěře a houšti všech těch slepených těl. Všechno v ní bylo „pro něho“! A on šel klidně dál spolu s ostatními lidmi, a přece byl napjatý směrem k ní a pro ni! Ta lhostejná zamilovanost a touha, nepřemožená, slepá a tak pomalu se posouvající spolu s ostatními! Proto tedy! Teď už jsem věděl, jaké tajemství mě na něm od první chvíle upoutalo.

Witold Gombrowicz, Pornografie, Argo, Praha, 2010, překlad Helena Stachová.