Witold Gombrowicz – Posedlí

Na začátku prý byla výzva, zda autor, který po vydání Ferdydurke sklidil úspěch zejména v intelektuálních kruzích, dokáže zaujmout i „širší čtenářskou obec“ od hospodyněk až po akademiky. A byl tu také méně prozaický důvod – Gombrowicz měl čím dál hlouběji do kapsy. Román Posedlí začal pod pseudonymem vycházet na pokračování v jednom z polských deníků a poté, co jeho autor odjel v roce 1939 do argentinského exilu, na celou „záležitost“ zapomněl. Ale Posedlí se nakonec přece jen objevili a je to jen ku prospěchu věci. Vždyť právě v tomto „skandálním a pokleslém románovém braku“, jak by možná dílko počastovali doboví recenzenti, krystalizují základní prvky následujících slavných Gombrowiczových románů.

Jestli se celým Polákovým dílem prolíná jako červená nit otázka „formy“, pak v Posedlých právě „formu“ (zde konkrétně žánrové literatury) naplnil dokonale. Tajemný dům, napětí, záhady, romantická (a tak trochu podivná) láska, prostředí polské smetánky, akce vršící se na akci, překvapivé zvraty, to všechno Posedlým nechybí. Žádný „gotický román“ se nemůže obejít bez atributů, jako je tajuplný hrad, kde straší, maniakální posedlost, vířící emoce, panický strach a trochu toho erotického dusna. Od začátku nás ale všechno, co se zde děje, poněkud znejisťuje (vždyť tohle je Gombrowicz a u toho není nic míněno smrtelně vážně!). Jsou ty nedokonalosti, jako je zmatená kompozice, nastavované zápletky, náhlá změna jména hlavního hrdiny v průběhu vyprávění, záměrné?

A opravdu, jestli je první polovina knihy – počínaje příchodem mladého tenisového trenéra Leščuka do aristokratického sídla v Polyce a jeho seznámení s rozmařilou dívkou Majou, přes výlety na nedaleký hrad napěchovaný záhadami, jako je pokoj se stále se zmítajícím hadrem – vystavěná na klasickém žánrovém schématu, pak v druhé polovině knihy už Gombrowicz popustil uzdu svému umění parodie a grotesky. Ve vesnickém lokále se strhne rvačka kvůli zabíjení much na mucholapce, vědec se snaží vymámit ze senilní služky grimasu v obličeji a objasnit tak záhadu na tajuplném hradu, jasnovidec zarputile pátrá po racionálních příčinách vraždy…

Lze souhlasit s tvrzením Jerzy Jarzębského, který v doslovu píše, že Posedlí představují zvláštní laboratoř, v níž si Gombrowicz ověřoval fungování různých typických dějových pásem svého stylu. Vždyť v detailech postupně začnou vyvstávat klasické gombrowiczovské prvky: parodie polské smetánky (jako v Transatlantiku), motiv hry, která se stává realitou (jako v Pornografii), luštění tajemství, šifry světa, která obklopuje románové hrdiny (jako v Kosmosu) a především motiv dvojnictví, podvojnosti. I v Posedlých totiž vztah mezi Leščukem a Majou kolísá mezi láskou a vzájemnou krutostí, mezi erotismem a zločinem, mezi dvěma stránkami téže bytosti.

Posedlí navzdory výše řečenému zůstávají zástupcem žánrové literatury, ke které už patří všechna ta klišé známá z detektivek, dobrodružných románů, hororů, jejichž prvky se zde mísí v takovém množství, že se v určitém momentu před čtenářem zjeví na kost v celé své nechutně podbízivé podstatě. Pod touto povrchní rovinou se ale odkrývají o poznání hlubší odkazy k Markýzi de Sade, Poeovi nebo Freudovi, ale jen matně nastíněné, nedotažené do konce, svébytně zpracované a podřízené autorskému plánu. I proto Posedlí dávají na výběr – buď je číst zcela vážně (a poté zkritizovat jejich „literární“ úroveň), nebo je číst prizmatem ostatních Gombrowiczových děl (a výborně se při tom bavit).

P. S. Hodnotit numericky Posedlé je jako vážit vzduch na miskách vah. Pro čtenáře obeznalého s autorovým dílem je zbytečné vymýšlet procento a pro ty ostatní, dosud nezasvěcené, je to padesát na padesát. Důvěřovat v tomto případě spisovateli? Nebo žánru? A není to jedno?

Ukázka:

„Profesor musel vynakládat veškerou duchovní sílu, aby to vydržel. Ten hrad ve své prázdné mohutnosti, s propastnými šelesty, s nekonečnými labyrinty, vlhkem a melancholií mohl nervově vyčerpat každého člověka, který tomu neuvykl, který se tu neaklimatizoval. A k tomu všemu každodenní styk s tragickým šílencem. A k tomu všemu věčná válka s Cholawickým, ustavičné nebezpečí, že ho sekretář podrazí nebo na něj spáchá atentát. A k tomu všemu – třepetající se ručník, ohavná stará kuchyně, kde straší! Reálná nebezpečí se splétala se šílenstvím a hořkostí metafyzické skutečnosti – a svět se přímo prolínal se záhrobím v mlčení starobylých komnat.“

Witold Gombrowicz, Posedlí, Argo, Praha, 2008, překlad Helena Stachová.