Kniha slovinské autorky Polony Glavanové je cestami doslova protkána. Pětice vzájemně se prolínajících příběhů, expres Paříž-Amsterdam, jediná noc v Evropě. Že to je na dobrý román docela málo? Kdepak, Glavanová umí vykouzlit z maličkostí pozoruhodný poklad, ostatně, to uměl a umí i Jim Jarmusch, který svou Nocí na Zemi posloužil k Noci v Evropě jako volný inspirační zdroj.
Základním východiskem, které stojí u zrodu Noci v Evropě, je nepřiznaný pocit, že žijeme ve světě, ve kterém jsme odsouzení se míjet. Polona Glavanová se to ve svém románu rozhodla změnit. Do kupé nočního expresu jedoucího z Paříže do Amsterdamu umístila pětici příběhů, v nichž se postavy nejen vzájemně míjí, ale také potkávají. Hybatelem příběhu je pak motiv cesty – je tu vlak překonávající fyzickou vzdálenost mezi Paříží a Amsterdamem, jsou tu cesty v myslích jednotlivých postav do vzpomínek, do minulosti, pak je tu cesta, kterou za pomoci banální metafory můžeme označit jako „životní“. V neposlední řadě i cesta samotného textu, který je chvíli plný metafor a obrazných přirovnání, chvíli stroze realisticky popisuje skutečnost, chvíli je doslovným záznamem sáhodlouhého dialogu skupiny mladých Američanů.
Hrdiny jsou převážně mladí lidé, „jejichž mládí už není naivní“ a kteří od své vysněné cesty po Evropě očekávají něco víc, na „cestě“ hledají především samy sebe. Jsou rozkročení mezi tady a tam, minulostí a přítomností, vzpomínkami a jejich reflexí. A všechno se každým okamžikem mění, tak jak plyne vyprávění a jak se v nočních mlhách přibližuje cíl cesty – Amsterdam. Společným tématem je vedle cestování samotného i láska, bolest z odloučení, ze strachu, že nic netrvá věčně, že na „životní cestě“ neexistují žádné jistoty.
Vlak je ideálním místem pro rušení hranic anonymity a autorka románu toho náležitě využívá. Na interakci a vzájemné konfrontaci odlišných životních postojů několika mladých cestujících stojí román Noc v Evropě především. Text se plynule rozlévá jako říční proud, myšlenky se na sebe kladou jedna za druhou. Občas je tento proud přerušen střízlivým popisem, úvahou, dialogem, aby se vše záhy vrátilo k plynulému vyprávění. Charakteristickým rysem příběhů je pak jejich nedořečenost, zjeví se cosi jako epifanie a už se začíná odvíjet další příběh.
Z neuchopitelných situací, které se odehrají během jízdy nočním expresem (a především díky vypravěčskému umění Polony Glavanové), dýchá neuvěřitelná radost ze života, z maličkostí, které se nám na našich cestách zjevují a zase mizí. Ať už je to příjemný pocit při popíjení ranní kávy na amsterdamském nádraží, pohled na měnící se obzor za oknem nebo rozhovor s neznámým člověkem. Smysl přítomnosti se fenomenologicky zjevuje v tichém víření okamžiků.
Zaklínání se slavnějším umělcem je nejen dobrý marketingový tah (ačkoliv vzhledem ke kvalitě románu Glavanové nadbytečný), ale má svou vnitřní logiku. Nejenže je román volně inspirován Jarmuschovým filmem Noc na Zemi (zejména vypravěčskou strategií), ale Glavanovou s Jarmuschem spojuje i záliba v nenucených dialozích, které jako by jen neúprosně vyplňovaly čas: „Byla si už někdy v Belgii?“ vyslala otázku přes uličku. „Ne,“ zavrtěla dívka hlavou. „Je v pohodě,“ řekla Nina. „Zajímavá.“ Právě jejich prostřednictvím se na povrch dostávají bolesti a předsudky jednotlivých postav.
Glavanovou by mohl nařknout z mnohomluvnosti a parazitování na slavnějším umělci jen hlupák. Nedá se však tvrdit, že by přišla v literatuře s něčím převratně novým. Střídání úhlu pohledu, prolínání postav a časových rovin známe už z dob Johna Dos Passose. Slovinská autorka rovněž oživila kerouacovský motiv „na cestě“ jako hledání sebe sama, svého místa v životě, což je téma vskutku nesmrtelné. Noc v Evropě může být i důkazem toho, že cestování po železnici má stále svou poetickou stránku a že záleží především na tom, co sami od své „cesty“ očekáváme.
Ukázka:
„Nina se opřela o okno. Z chodbičky nebylo v kupé vidět žádné světlo a některá měla zatažené závěsy. Odevšad prosakovalo ticho. Nikde ještě ani stopy po svítání, po světle, známkách nového dne, nových kroků, vzpomínek na včerejšek. Jsme tak sami, pomyslela si Nina. Se všemi těmi kilometry tak sami. (…) Před ní byl pouze Amsterdam, ve čtvrtek, dvanáctého, nejspíš ranní a krásný jako tehdy, když ho spatřila poprvé, souhrn malinkých světů, které oddělovaly kanály. Amsterdam s cestami, které se dělí. Narovnala si záda o okno. Půjde na kávu, rozhodla se, to bude první, co udělá, vysype cukr do umělohmotného kelímku a okrajem lžičky odhrne bílou mléčnou pěnu, s příměsí údivu jako vždycky, když se věci přesouvají zpátky do věčnosti prvotního.“
Polona Glavanová, Noc v Evropě, Agite/Fra, Praha, 2007, překlad Aleš Kozár.
Napsat komentář