literatura-rozhovor

Jmenuje se Marek Špáta. Je mu 18. Sice studuje ekonomii na Obchodní akademii v Hradci Králové, ale po maturitě má choutky na žurnalistiku. Miluje psaní a čtení – převážně fantasy a sci-fi. Přes sedm let hraje na kytaru, z toho tři roky s kapelou, kde hrajou převážně covery bez zpěvu (pouze instrumentál) a zpěv se u nich vyskytuje ojediněle. Kolektiv kapely je podle Marka skvělý a někdy prostě není nad to, se v něm sejít a trochu si „zablbnout“. Přestože se čtení a psaní spolu s tvorbou hudby přímo nekříží, tato kombinace mu vyhovuje a za nic by ji neměnil. Uvidíme, jestli nás za pár let překvapí na pultech knihkupectví nějaká publikace z rukou tohoto nadějného mladíka.

Vzhledem k tomu, že se slam poetry na našich stránkách takříkajíc zabydlela a správný nekulturní čtenář k vyjmenování českých slamerů použije více než své dvě ruce, co bychom to byli za redaktory, kdybychom vám nepřinesli další novinky z tohoto poetického světa. Ale nechme raději mluvit Honzu Jílka, předního českého slamera, jenž nám poví o svém vztahu ke slamu a pozve nás na exhibici 21. 10. do Rock Café.

Při příležitosti nového přírůstku do rodiny, knihy Kryštofův Vzdušný zámek, jsem vyzpovídala novopečeného tatínka, nám všem dobře známého Ladislava Karpianuse. Vzhledem k dlouholeté známosti jsem mohla přeskočit oficiální entrée a dívčí stydlivost a směle jsem se pustila k jádru věci – rozboru vrtošivého dítka. A že vznikl rozhovor poněkud uvolněný, inu, láteřit nad potomky se vyplácí až v pozdějším věku, pro teď jsme se radši jen radostně rozplývali. Tak snad trochu té uvolněné atmosféry přeneseme i na vás!

Říká se, že kniha je nejlepší přítel člověka. Mnozí ji vnímají jako duševní obohacení, protože je nutí přemýšlet a rozvíjet fantazii, další ji považují za zdroj poučení, pro mnohé je způsobem, jak příjemně strávit volný čas, další se nad jejími stránkami snaží utéct od svých problémů. Ať už je váš vztah ke knize jakýkoli, jistě mi dáte za pravdu, že číst knihy má smysl. Musí ale existovat někdo, kdo takovou knihu vypiplá od plenek. S šéfredaktorem nekomerčně zaměřeného nakladatelství Perplex Danem Jedličkou jsme si povídali o tom, jak přicházejí knihy na svět, a také o tom, že dotek papíru a vůni knihy zkrátka žádná moderní technika nenahradí.

Erlend Loe je jedním z nejznámějších a nejprodávanějších norských spisovatelů současnosti. Asi největšího úspěchu dosáhl se svým druhým románem Naivní. Super. Čeští čtenáři už měli několik možností seznámit se s jeho prací v překladu. Nyní přijel Loe na krátkou návštěvu, aby představil svou novou knihu Tiché dny v Mixing Part. Během ní si udělal čas na autogramiádu, besedu se studenty na Filozofické fakultě UK i na rozhovor. Sešli jsme se v Dobré trafice a hned na začátek jsem neprofesionálně přiznala, že jsem nervózní. „There’s no need for that,“ usmál se vysoký Nor. To je jistě pravda, ale člověk nemluví s žijící legendou každý den…

Viktor Labský není pro české čtenáře jméno neznámé, vyšly tu jeho dvě povídkové knihy Rozcestí mimo civilizaci a nedávno také Milníky mimo civilizaci, které se pohybují napříč žánry a charakterizují je přívlastky jako dobrodružnost, tajemství a zneklidňující vyústění. Méně známý, ale stejně „dobrodružný“ je taktéž osud tohoto autora, který v 80. letech emigroval do Kanady, kde od té doby žije, pracuje a píše své knihy. Jeho jméno však v českých literárních příručkách nenajdete i přesto, že k české kultuře (nejen exilové) má Viktor Labský (*1951) rozhodně co říci. O tom se ostatně můžete přesvědčit v našem rozhovoru.

Jak všichni víme, spolupráce přináší ještě lepší výsledky než práce jednotlivců. Proto se Nekultura, vedena touto myšlenkou, rozhodla zahájit (zcela jistě plodnou) spolupráci se serverem Totem. A abyste vy, naši čtenáři, nebyli ošizeni o důležité informace o tomto paktu i Totemu jako takovém, vyzpovídala jsem pro vás osobu navýsost pověřenou, a to totemáckého redaktora Jana Zbořila, od kterého se mimo jiné dozvíte, jak server Totem funguje, kdo na něj přispívá – a hlavně, jak se těší na spolupráci s Nekulturou!