Ladislav Karpianus o své nové knize a životě literáta vůbec

Láďo, podle tvého věku by se dalo soudit, že je tato kniha tvým debutem. Ale zasvěcení vědí, že jsi mezi literární smetánkou ostřílený kanonýr. Pověz, kolik centimetrů na poličce zabírají knížky, u kterých jsi veden jako autor – či spoluautor.

Tak to je zatím opravdu jen nepostřehnutelná část mé knihovničky. Vtipné je, že pojmy jako „debut“ nebo „vydané knihy“ jsou v literárním businessu trochu ošemetnou záležitostí, jelikož vydání samotné knihy většinou trvá několik měsíců, někdy i celé roky. Často se pak autorovi stává, že jeho osobním debutem, tedy knihou, kterou napsal skutečně jako první (a každý takový debut má kouzlo první lásky), se stává až třeba třetí, čtvrtá oficiálně vydaná kniha, a nejinak jsem na tom já. Je ale pravda, že nějaké knihy už byly v Albatrosu vydány. Pokud pomineme Velkou knihu neobyčejných zvířat, najde se tam ještě sbírka dobrodružných povídek Tisíc jizev, kde jsem jedním ze spoluautorů stejně jako u sbírky hororových příběhů Zuby nehty.

Proč všechno vydáváš/vychází zrovna u Albatrosu?

Zajímavá otázka. On zatím nebyl ani důvod odcházet. Přijde mi, že za posledních pár let se nakladatelství Albatros opět vyšvihlo nahoru a kromě takových nakladatelství, jako je Baobab, Meander nebo Brio, neznám vlastně lepší nakladatelství pro dětskou tvorbu. U těchto tří malých nakladatelství je ale problém zaprvé s tím, že toho vydávají málo, šance na vydání se tím automaticky zmenšuje, a navíc mají jasně dané edice, do kterých se se svou knížkou nevejde každý. Ale do konce roku by měla vyjít další sbírka detektivních povídek v Knižním klubu. Jsem zvědav, až budu moci porovnat kvalitu provedení knih i komunikace s námi autory jak v Albatrosu, tak v Knižním klubu.

Pořád se bavíme o dětské tvorbě, to nechceš zkusit napsat něco pro dospělé čtenáře?

Ale chci! Jako magisterskou práci na Literární akademii jsem napsal novelu s názvem ProDělej!. Zprvu jsem zkoušel jiná nakladatelství, více zaměřená na beletrii pro dospělé, a pokud možno i začínající české autory. Docela mě až vyděsilo, když jsem na vlastní kůži pochopil, jak je všechno okolo knižního trhu jen o známostech, kontaktech a hlavně renomé. Nakonec jsem se ale dozvěděl, že i Albatros má svou edici pro dospělé s názvem Plus. Kniha tedy skončila opět tam, tentokrát v péči Terezy Pecákové a Petra Onufera s tím, že by měla být vydána příštím rokem.

Ale abychom nebyli pořád jen u literatury, poprosila bych tě, abys zmínil svou divadelní tvorbu. Na popud své přítelkyně jsi minulé Vánoce uvedl na prknech Divadla Na Prádle hru Tadeášovy Vánoce. Jak se ti psala?

Tadeášovy Vánoce byla hra napsaná za dva večery, a i když má v sobě hodně chyb, překvapuje mě, jak se dětem líbí. Než se bude opět v Divadle Na Prádle v prosinci hrát, plánuju ve hře pár změn, především škrtů, stejně jako se moje přítelkyně Lucie Radimerská chystá s celým jejím souborem Kulich na změnu rekvizit. Původní hra byla hrozně výpravná a neustálé nošení kulis zdržovalo děj, takže to všechno chceme hezky zrychlit.

Byla to příjemná změna oproti psaní knih?

Určitě! Při psaní knih dodržuješ úplně jiná pravidla než u psaní divadelních her a zase zcela jiný přístup má tvůrce k psaní filmových scénářů. Byla to obrovská zkušenost a navíc – pocit, když sedíš na premiéře a vidíš, jak se všechno tebou vymyšlené začíná hýbat a mluvit, je stejně úžasný, jako když si poprvé otevřeš svou vlastní knihu, možná ještě o trošičku lepší.

Plánuješ nějakou další divadelní hru?

Na malé scéně Divadla Na Prádle by se od listopadu měla hrát nová hra pro dospělé, opět v hereckém podání souboru Kulich a za režie Terezy Ludvíkové, studentky tuším prvního ročníku magisterského studia DAMU. Jde trochu o risk. Námět vznikl, když jsem se nedávno díval na jednu z epizod seriálu Přátelé, a řekl jsem si, že pro mě vlastně tento seriál symbolizuje jakousi Ameriku před 11. zářím. Všichni se tam usmívají, mají dostatek peněz, nehrozí jim nebezpečí, notabene i prostřihy mezi scénami jsou na tehdejší World Trade Center. A mě napadlo udělat komedii s pracovním názvem „Nepřátelé“, která bude prostě o tom, že si do letištní kavárny sednou teroristi se svými osobními problémy a fobiemi a budou klábosit předtím, než se vydají na svou sebevražednou akci. Nápad se mi tak líbil, že jsem se rozhodl přizvat ještě dva své kamarády, Vaška Pavlečku, aby mi pomohl s nápady do synopse, a scenáristu Michala Jakla, který je ve svém okolí znám nevybíravým sarkasmem a obrovským smyslem pro černý humor, a já jsem si jist, že u takového námětu padne jeho talent na úrodnou půdu.

Jak moc je těžké pro začínajícího autora, absolventa Literární akademie, aby se uživil tím, co vystudoval?

Dost. Znám spousty spolužáků, kteří se živí jinak. Například v PR firmách, v redakcích lifestylových magazínů anebo pracují úplně mimo obor, například v památkářství nebo jako programátoři her do mobilních telefonů. Já to zatím vyřešil scenáristikou, člověk si přijde na peníze, které ho celkem uživí, a stále dělá něco kreativního.

Dostal ses jako začínající scenárista i k nějaké větší práci?

Já začínal jako placový scenárista u sitcomu Comeback. Má práce spočívala v tom, že jsem seděl na place s herci a režisérem a při zkouškách jsem měnil již hotový text scénáře tak, aby jim potom na natáčení vyhovoval, všechno sedělo jak po logické, tak rytmické stránce. Byla to úžasná zkušenost, navíc jsem při této práci poznal hrozně moc zajímavých lidí. Teď píšu už vlastní scénáře pro připravovaný dětský komediální seriál, který by měl běžet na ČT. Snažím se při tom zúročit své zkušenosti z Comebacku, ale stále se učím, hledám jednoduchost vyprávění, která je pro filmové scénáře mnohem důležitější než u knih.

Ale zpět k tvé knižní novince. Velká kniha neobyčejných zvířat je kolekce převyprávěných příběhů od velkých autorů české i světové literatury. Jak jsi vůbec přišel na nápad uspořádat takový výběr?

S nápadem přišla redaktorka Albatrosu Karolína Horynová. Šlo o to vymyslet autory a knihy, ve kterých jsou hlavními postavami zvířata. A mě v tu chvíli napadlo, že existuje mnoho knih zajímavé, občas i trošku těžší literatury, ve kterých najdeme zvířata. Navrhl jsem to v Albatrosu a kupodivu bylo schváleno, abych předvybrané dětské tituly, jako byl například Bílý tesák, zaměnil právě za onu „těžší literaturu“.

Považuješ svoji knížku za dobrou přípravu na ony velké autory? Ne každý zvládá číst Woolfovou, proto tvůj způsob převyprávění může být dobrým můstkem, od kterého se čtenář může odrazit směrem k vodám velké literatury.

Tak upřímně, já také tvorbu Woolfové moc nemusím, mám mnohem raději Joyce, ale její Flush, kterého jsem ve Velké knize neobyčejných zvířat převyprávěl, je opravdu nádherná a na Woolfovou ještě opravdu srozumitelná novela. Při převypravování jsem se snažil balancovat mezi dvěma mantinely, které jsem si sám vyrobil. Prvním bylo nezprznit styl psaní daného autora, druhým ale zase bylo snažit se ho alespoň trochu zjednodušit, aby text byly schopné přečíst i děti. Pevně ale doufám, že kniha poskytne hloubavějším dětem tipy na další zajímavé, a nikoliv už jen dětské autory.

Celou knížku doplňují velké, barevné a podmanivé ilustrace. Mohl jsi i ty zasahovat do výběru ilustrátora?

Tak ona Velká kniha neobyčejných zvířat, kterou ilustroval Jozef Gertli Danglár, navazuje na Velkou knihu strachu, kterou ilustroval Martin Velíšek. Už podle těchto jmen lze vytušit, že oba tituly byly a jsou především o ilustracích. Ilustrace mají být to hlavní, co dětského čtenáře přitáhne ke knize, a proto jsem neměl možnost do výběru ilustrátora zasahovat. Jsem si prakticky jistý, že ilustrátor byl znám mnohem dřív než já.

S přepisováním kterého příběhu jsi měl největší problémy? Který sis naopak nejvíce zamiloval?

Největší problémy jsem měl s Ostrovem tučňáků od Anatola France. Knihu jsem ve výběru chtěl mít, protože Ostrov tučňáků je neobyčejný příběh s chytrou kritikou principů demokracie 19. a 20. století. Knihu jsem ale četl před několika lety, a když jsem ji četl znovu kvůli Velké knize neobyčejných zvířat, zděsil jsem se, jak moc filosofická je a jak málo příběhu v sobě obsahuje. A kterou jsem si nejvíce zamiloval, to je těžké říct, ale odpovím asi vyhýbavě – všechny. Každý příběh je zcela jiný, což bylo záměrem. Některé jsou hororové, jiné končí dobře, nebo naopak smutně. Chtěl jsem dětem představit co nejširší škálu neobyčejných příběhů od ještě neobyčejnějších autorů.

A co je v té knížce z tebe?

Tak podle mě především celková koncepce toho, že se oproti minulé Velké knize strachu zaměřuje Velká kniha neobyčejných zvířat opravdu na těžkou literaturu. A pak také samozřejmě výběr jednotlivých autorů a jejich děl.

Dokážeš posoudit, jestli je v ní tvůj rukopis čitelný?

Stejně jako je tomu u překladu, i tady jsem se snažil, aby čitelný nebyl, ale tomu se nedá zabránit. A pokud není čitelný přímo v textu, tak je čitelný výběrem toho, co jsem uznal za vhodné převyprávět, a co ne – zvlášť u delších děl, jako je třeba Bílá velryba od Mellvilla. Už jen tím, že jsem vlastně vybíral pasáže, které mně přijdou nejzajímavější na celé knize, jsem prováděl drsnou selekci, která nemusí každému čtenáři vyhovovat.

Díky za rozhovor. Budu se těšit na tvé další literární i divadelní počiny!

Foto: www.hlavanehlava.cz