Jmenuje se Marek Špáta. Je mu 18. Sice studuje ekonomii na Obchodní
akademii v Hradci Králové, ale po maturitě má choutky na žurnalistiku.
Miluje psaní a čtení – převážně fantasy a sci-fi. Přes sedm let hraje
na kytaru, z toho tři roky s kapelou, kde hrajou převážně covery bez
zpěvu (pouze instrumentál) a zpěv se u nich vyskytuje ojediněle. Kolektiv
kapely je podle Marka skvělý a někdy prostě není nad to, se v něm sejít
a trochu si „zablbnout“. Přestože se čtení a psaní spolu s tvorbou
hudby přímo nekříží, tato kombinace mu vyhovuje a za nic by ji neměnil.
Uvidíme, jestli nás za pár let překvapí na pultech knihkupectví nějaká
publikace z rukou tohoto nadějného mladíka.
1. Vyrůstal jsi v prostředí, které tě ovlivnilo ve tvém
vztahu k umění, nebo si tě našlo v podstatě samo?
Musím říci, že si mě našlo samo – ono se před uměním nedá
schovávat zrovna nejlépe. Najde si vás vždycky a někoho zasáhne víc,
někoho méně. Prostředí mě zrovna neovlivnilo, vzhledem k tomu, že moje
jediná podpora byla moje rodina, a to bylo víc než dostačující. Jsem rád,
že si mě umění našlo tak brzy.
2. Máš ve své rodině a okolí podporu v tom, co děláš ve
své tvorbě, ať už literární, nebo hudební?
Jistě, mamka pracuje ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové,
takže u ní jsem se s podporou setkal v podstatě hned, a byla to taky ona,
kdo mě doslova „dokopal“ k tomu, číst knihy. Jen jsem si musel najít
ten správný žánr. Od té doby už to šlo více méně samo a já si čtení
zamiloval a už mě to nepustilo. U hudby to byl můj děda, který sice
uznává jen dechovku, ale podpora jako podpora. Máme sice velice rozdílný
názor na to, co je to hudba, ale jsem rád, že se o ni zajímá. Podporu mám
samozřejmě i z řad některých přátel, nepočítaje členy kapely, což
mě, musím říci, překvapilo a potěšilo zároveň. Je hezké vědět, že
v tom člověk není sám.
3. Co bylo tím prvním impulsem, který tě přivedl k psaní a
k hudbě a kdy to bylo?
Popravdě, první impulsy vůbec nepřicházely ode mne, ale jak už jsem
řekl, byla to hlavně moje rodina. Když jsem byl menší (cca 8–9 let
nazpět), říkal jsem si, jaké by to bylo být jako ti „metalisti a
rockeři“ na pódiích, a tak se u mě zrodila touha začlenit se do
hudebního světa. Tak jsem začal se zpěvem a později přešel na kytaru.
Dnes už si svůj život bez hudby takřka neumím představit. U psaní se
vše projevilo samozřejmě vlivem přečtených knih, jistě nemusím zmiňovat
Odkaz Dračích jezdců nebo Pána prstenů, ale nejvíce mě asi uchvátila
sága Hraničářův učeň od Johna Flanagana, která byla velice dobře
napsána, a tím se i skvěle četla. A tak začala moje
literární cesta.
4. Pamatuješ si, kdy poprvé tě napadlo, že něco napíšeš, a
o čem jsi psal?
Nevzpomínám si, kdy jsem se rozhodl začít s úplně prvním psaním,
pokud se nepočítají školní slohy. Z pohledu žánru mě napadlo pouze
sci-fi a fantasy, jelikož jsem s žádným jiným žánrem pořádně
nepřišel do styku. Ono tomu dnes není jinak, jen se mi tu sem tam připletly
i nějaké detektivní příběhy (Ed McBain, E. A. Poe, S. King, A. K. Doyle).
Tudíž se přikláním spíše k již už zmíněnému fantasy a sci-fi.
5. Jak bys charakterizoval svou literární tvorbu – zabýváš
se sci-fi a fantasy (to už víme), ale o čem píšeš?
V mých povídkách vystupují jako hlavní hrdinky převážně ženy. Mám
pocit, že se jim v dnešním fantasy knižním světě nevěnuje zrovna
nejvíce prostoru. Mě samého láká převážně nadpřirozeno, takže nesmí
chybět magie, kouzla a různí mýtičtí tvorové (draci, démoni…) a také
rozlehlé světy, takže se snažím zaměřit svůj pohled ne pouze na určitou
část knižního světa, ale přenést ho i do dalších zapadlých zákoutí,
do sebemenšího lesíka nebo hospůdky.
6. Jakým čtenářům bys své povídky doporučil?
To je pro mě na zodpovězení trochu těžší. Podle mě musí každému
jeho vlastní žánr sednout a není možné čtenáře nutit, aby si přečetli
konkrétní dílo. Musí si najít to své. Také fantasy a sci-fi nepatří do
všech věkových kategorií, jelikož převážná část lidstva dává
přednost realitě před smyšlenými výplody fantazie. Také z části kvůli
strachu z onoho neznáma. Ony příběhy se nedají vyvrátit, ani potvrdit,
což z nich dělá tak trochu oříšek. Ovšem pokud bych měl své práce
doporučit konkrétněji, pak by to byla komunita se zájmem o menší fantazii
a nadpřirozeno, a soudě podle všeho také mladší generace, přiznejme si,
že u starších lidí už to nemusí být zrovna jejich šálek kávy.
7. Na jednom díle právě pracuješ. Přibliž čtenářům,
o čem je?
To je trochu nečekané, popravdě sám ještě nemám ujasněna všechna
možná rozuzlení a konce, ke kterým by mohlo popřípadě dojít. Ve
stručném výtahu jde o boj frakcí. Světu vládne pět draků (každý
představuje element), ovšem nemohou zasahovat do koloběhu světa, i když
později budou muset, ale nepředbíhejme. Zotročený svět se zmítá
v agónii a rasy jsou utlačovány vládnoucí frakcí, která se do čela
dosadila pomocí násilí. Ovšem jednou za několik tisíc let je narozeno
dítě, schopné ovládat živly a disponovat magií danou jí při zrození
samotnými draky. Ona hrdinka musí nalézt své dračí předky, objevit
skrytou sílu a s pomocí svých postupných společníků svrhnout onu frakci
a nastolit mír (možná se to bude zdát trochu stereotypní a ohrané, jsem si
toho vědom, avšak uvidíte). A to je pouze malá část nezahrnující
vztahy, porozumění, ale také akci a „občas“ nějaké to násilí.
8. To, o čem píšeš, má být i jakýmsi posláním nebo
vzkazem pro dnešní civilizaci?
To já nemohu posoudit. Sám čtenář si bude muset rozhodnout, jak toto
dílo bude vnímat, tudíž tuto volbu přenechávám jemu spolu s mojí
důvěrou.
9. Jaké je tvé životní motto?
Změňme svět tak, aby samotné smrti bylo líto povolat nás.
10. Co bys chtěl vzkázat čtenářům Nekultury?
Bylo mi velikým potěšením a svým způsobem i ctí se s vámi podělit
o tyto útržky informací. Děkuji také za poskytnutou příležitost
k tomuto vyjádření. Doufám, že z mého psaní nakonec přeci jen něco
vzejde a nějak knižnímu průmyslu, a tím i čtenářům, přispěji. Mé
psaní je u konce a nezbývá mi nic jiného, než vám, čtenářům
Nekultury, poděkovat za obětovaný čas, který jste mi věnovali.
Fotografie z archivu Marka Špáty.
Napsat komentář