O psaní a hudbě s Markem Špátou
Jmenuje se Marek Špáta. Je mu 18. Sice studuje ekonomii na Obchodní akademii v Hradci Králové, ale po maturitě má choutky na žurnalistiku. Miluje psaní a čtení – převážně fantasy a sci-fi. Přes sedm let hraje na kytaru, z toho tři roky s kapelou, kde hrajou převážně covery bez zpěvu (pouze instrumentál) a zpěv se u nich vyskytuje ojediněle. Kolektiv kapely je podle Marka skvělý a někdy prostě není nad to, se v něm sejít a trochu si „zablbnout“. Přestože se čtení a psaní spolu s tvorbou hudby přímo nekříží, tato kombinace mu vyhovuje a za nic by ji neměnil. Uvidíme, jestli nás za pár let překvapí na pultech knihkupectví nějaká publikace z rukou tohoto nadějného mladíka.
1. Vyrůstal jsi v prostředí, které tě ovlivnilo ve tvém vztahu k umění, nebo si tě našlo v podstatě samo?
Musím říci, že si mě našlo samo – ono se před uměním nedá schovávat zrovna nejlépe. Najde si vás vždycky a někoho zasáhne víc, někoho méně. Prostředí mě zrovna neovlivnilo, vzhledem k tomu, že moje jediná podpora byla moje rodina, a to bylo víc než dostačující. Jsem rád, že si mě umění našlo tak brzy.
2. Máš ve své rodině a okolí podporu v tom, co děláš ve své tvorbě, ať už literární, nebo hudební?
Jistě, mamka pracuje ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové, takže u ní jsem se s podporou setkal v podstatě hned, a byla to taky ona, kdo mě doslova „dokopal“ k tomu, číst knihy. Jen jsem si musel najít ten správný žánr. Od té doby už to šlo více méně samo a já si čtení zamiloval a už mě to nepustilo. U hudby to byl můj děda, který sice uznává jen dechovku, ale podpora jako podpora. Máme sice velice rozdílný názor na to, co je to hudba, ale jsem rád, že se o ni zajímá. Podporu mám samozřejmě i z řad některých přátel, nepočítaje členy kapely, což mě, musím říci, překvapilo a potěšilo zároveň. Je hezké vědět, že v tom člověk není sám.
3. Co bylo tím prvním impulsem, který tě přivedl k psaní a k hudbě a kdy to bylo?
Popravdě, první impulsy vůbec nepřicházely ode mne, ale jak už jsem řekl, byla to hlavně moje rodina. Když jsem byl menší (cca 8–9 let nazpět), říkal jsem si, jaké by to bylo být jako ti „metalisti a rockeři“ na pódiích, a tak se u mě zrodila touha začlenit se do hudebního světa. Tak jsem začal se zpěvem a později přešel na kytaru. Dnes už si svůj život bez hudby takřka neumím představit. U psaní se vše projevilo samozřejmě vlivem přečtených knih, jistě nemusím zmiňovat Odkaz Dračích jezdců nebo Pána prstenů, ale nejvíce mě asi uchvátila sága Hraničářův učeň od Johna Flanagana, která byla velice dobře napsána, a tím se i skvěle četla. A tak začala moje literární cesta.
4. Pamatuješ si, kdy poprvé tě napadlo, že něco napíšeš, a o čem jsi psal?
Nevzpomínám si, kdy jsem se rozhodl začít s úplně prvním psaním, pokud se nepočítají školní slohy. Z pohledu žánru mě napadlo pouze sci-fi a fantasy, jelikož jsem s žádným jiným žánrem pořádně nepřišel do styku. Ono tomu dnes není jinak, jen se mi tu sem tam připletly i nějaké detektivní příběhy (Ed McBain, E. A. Poe, S. King, A. K. Doyle). Tudíž se přikláním spíše k již už zmíněnému fantasy a sci-fi.
5. Jak bys charakterizoval svou literární tvorbu – zabýváš se sci-fi a fantasy (to už víme), ale o čem píšeš?
V mých povídkách vystupují jako hlavní hrdinky převážně ženy. Mám pocit, že se jim v dnešním fantasy knižním světě nevěnuje zrovna nejvíce prostoru. Mě samého láká převážně nadpřirozeno, takže nesmí chybět magie, kouzla a různí mýtičtí tvorové (draci, démoni…) a také rozlehlé světy, takže se snažím zaměřit svůj pohled ne pouze na určitou část knižního světa, ale přenést ho i do dalších zapadlých zákoutí, do sebemenšího lesíka nebo hospůdky.
6. Jakým čtenářům bys své povídky doporučil?
To je pro mě na zodpovězení trochu těžší. Podle mě musí každému jeho vlastní žánr sednout a není možné čtenáře nutit, aby si přečetli konkrétní dílo. Musí si najít to své. Také fantasy a sci-fi nepatří do všech věkových kategorií, jelikož převážná část lidstva dává přednost realitě před smyšlenými výplody fantazie. Také z části kvůli strachu z onoho neznáma. Ony příběhy se nedají vyvrátit, ani potvrdit, což z nich dělá tak trochu oříšek. Ovšem pokud bych měl své práce doporučit konkrétněji, pak by to byla komunita se zájmem o menší fantazii a nadpřirozeno, a soudě podle všeho také mladší generace, přiznejme si, že u starších lidí už to nemusí být zrovna jejich šálek kávy.
7. Na jednom díle právě pracuješ. Přibliž čtenářům, o čem je?
To je trochu nečekané, popravdě sám ještě nemám ujasněna všechna možná rozuzlení a konce, ke kterým by mohlo popřípadě dojít. Ve stručném výtahu jde o boj frakcí. Světu vládne pět draků (každý představuje element), ovšem nemohou zasahovat do koloběhu světa, i když později budou muset, ale nepředbíhejme. Zotročený svět se zmítá v agónii a rasy jsou utlačovány vládnoucí frakcí, která se do čela dosadila pomocí násilí. Ovšem jednou za několik tisíc let je narozeno dítě, schopné ovládat živly a disponovat magií danou jí při zrození samotnými draky. Ona hrdinka musí nalézt své dračí předky, objevit skrytou sílu a s pomocí svých postupných společníků svrhnout onu frakci a nastolit mír (možná se to bude zdát trochu stereotypní a ohrané, jsem si toho vědom, avšak uvidíte). A to je pouze malá část nezahrnující vztahy, porozumění, ale také akci a „občas“ nějaké to násilí.
8. To, o čem píšeš, má být i jakýmsi posláním nebo vzkazem pro dnešní civilizaci?
To já nemohu posoudit. Sám čtenář si bude muset rozhodnout, jak toto dílo bude vnímat, tudíž tuto volbu přenechávám jemu spolu s mojí důvěrou.
9. Jaké je tvé životní motto?
Změňme svět tak, aby samotné smrti bylo líto povolat nás.
10. Co bys chtěl vzkázat čtenářům Nekultury?
Bylo mi velikým potěšením a svým způsobem i ctí se s vámi podělit o tyto útržky informací. Děkuji také za poskytnutou příležitost k tomuto vyjádření. Doufám, že z mého psaní nakonec přeci jen něco vzejde a nějak knižnímu průmyslu, a tím i čtenářům, přispěji. Mé psaní je u konce a nezbývá mi nic jiného, než vám, čtenářům Nekultury, poděkovat za obětovaný čas, který jste mi věnovali.
Fotografie z archivu Marka Špáty.
