Rozhoření se v rozhovoru s Tomášem Klusem

Tomáši, v pondělí 19. 10. vyšel tvůj zcela první zpěvník s názvem Já, písničkář. A první otázka se nabízí sama. V názvu se nedá přehlédnout parafráze na notoricky známý zpěvník Já, písnička. Patřil si též k těm začínajícím muzikantům, kteří si v obalu na kytaru nosili svůj zelený, žlutý a modrý poklad?

Tíhnu k nostalgii a jako takový snesu i tíhu nepřekonatelnosti mého inspiračního zdroje. Patřil jsem k těm, jež pařili při ohni a znásilňovali kytary v doprovodu zeleno-žluto-modré legendy. A nezastírám, činím tak dodnes.

„Kniha poráží čas a voní (feťákovy sk(l)ony) a já radostním, že tato navíc zpívá.“ Hodnotíš tedy, jak napovídá citát z předmluvy zpěvníku, knihu jako něco víc než album? Lze to vůbec porovnat? Přece jen jako pro muzikanta je pro tebe album prioritou, ale kniha je kniha.

Zpěvník je libá kombinace obého. Srovnávání není na místě. Kniha je nadčasová záležitost a každému, komu se poštěstí číst kdes tištěně své jméno, to jistě zalichotí, nemluvě o tom, stiskne-li v pevných deskách své „myšlenky“. Album času podléhá, přináší však jedinečnou možnost přenést autora do své blízkosti. Z toho důvodu mám ale upřímně raději živé záznamy z koncertů než studiové (vý)tvory, kde interpreta seznáte mnohem důvěrněji, spontánněji.

Odkud vlastně přišel nápad na vydání zpěvníku?

Vydavatelství COOBOO mě napadlo s tím, bych nechtěl zknižnit své „deníkové záznamy“, které ne denně vpisuju na svůj blog. Jakmile polevilo lechtání ega, přiznal jsem si, že mám-li někdy prezentovat Kluse-psáče, není teď ještě to správné období. Člověk, chce-li obstát, musí uzrát, neb, jak už jsem řekl, kniha jej přežije. Zůstal jsem soudným a s úctou k velkým (skutečným) Spisovatelům.

Proč myslíš, že si nakladatelství COOBOO vybralo zrovna tebe?

Vinou administrativní chyby…

Mohl bys čtenářům ve zkratce představit pod křídly Albatrosu nedávno vzniklé nakladatelství COOBOO?

Milí lidé s dobrým vk(l)usem…

Zpěvník obsahuje všechny písně z tvých dvou alb (Cesta do záhu(d)by, Hlavní uzávěr splínu). Jednotlivé písně ale nejsou řazeny abecedně, ani podle pořadí v albech, dokonce chybí i obsah, můžeš nám prozradit, podle jakého klíče jsi je řadil?

Jde o systém, jenž s úspěchem aplikuji už několik let ve svém pokoji, jde o mnou prosazovanou teorii střídmého chaosu.

Ve své předmluvě jsi zpěvník věnoval Karlu Krylovi a Jaromíru Nohavicovi, na tom by nebylo nic divného. Ale zarazilo mě, že nakladatelství COOBOO to ve své tiskové zprávě lehce převrátilo a udělalo z tebe jejich pokračovatele. Nebojíš se takového označení? Nebo ti to naopak lichotí?

Jsem Klus a jako takový se nacházím nejraději. Samozřejmě, lichotivé je to až ke kolenochvění, ale též, a to předně, je to nezasloužené ztrácení se v překladech. Jedna věc je, že jsem pyšný na kořeny, z nichž vzešla má touha po vypsávání se na skutečné mistry, kteří mě nevědomky učí lásce k jazyku, druhá je, že mám-li tu čest být ve spojení s jejich jmény, pak předně coby obdivovatel.

Zpěvník je plný výrazných grafických ilustrací od Tomáše Kučerovského. Zasahoval jsi nějak do výběru grafika a typu ilustrací?

Byl jsem přímo při jejich vzniku. Tomáš za námi přijel do studia a ilustrace ve zpěvníku lze směle označit za kreslenou reportáž z natáčení. Téměř s bulvárními náznaky, batoh je ryze můj intimní, stejně tak párky jsem po kreslení pozřel, nosní kapky atd.

A co se týče výběru fotografií? Například u jedné fotografie je připojen komentář: „Abecedě vděčím jistě za mnohé (ale proč je tady tahle fotka?).“ Snadno to vede k iluzi, žes jako autor do tvorby zpěvníku až tak zasahovat nemohl.

Je to mé dítě! Ačkoli početí i porod je výslednicí několika blízkých cest. Za což vřelé veřejné díky! Je to mé dítě, respektive, rozmazlený fracek skupinky ambiciózních rodičů. Fotky jsem vybíral já s Azurem a komentář má budit iluzi vtipu. (Očislyšně to nevyšlo. 

Jelikož je tento rozhovor určen pro literární část Nekultury.cz, nemůžu se nezeptat na tvoji hru s jazykem, která cvrnkne do nosu každého, kdo bude v ruce držet tvůj zpěvník. (Pochopitelně člověk znalý tvých písní nebude překvapen přítomností jazykové hry i v tvém zpěvníku.) Co za tím vším můžeme vidět? Lásku k jazyku, prostředek k vyjádření sebe sama, (sebe)ironii?

Ano, láska k jazyku jistě, ale s mírou a opatrností. Učit se, učit se, učit se.

Na svých webových stránkách si vedeš i blog, ale ne jen tak ledajaký. Většina lidí si z blogu vytváří veřejný deníkový záznam svých zážitků. Netvrdím, že ty je tam nemáš též, ale rozhodně je velmi umně ukrýváš za poetično a řekněme básnické ladění. Co tě vůbec vedlo k tomu vést si takový typ blogu?

Bohužel jsem na tom podobně jako Dalibor s houslema. Neumím jinak. Je-li to dobře, či jsem jelito, ať soudí jiní.

V poslední otázce bych se tě ráda zeptala, jaký je vůbec tvůj vztah k literatuře, když jsi de facto tímto počinem vstoupil i na pole literární.

Utrácím-li čas (anebo peníze), pak s knihou či žvancem. V antikvariátech bych býval trávil zcela spokojen celé dny. Brautigan a Saroyan jsou mé zpozahranic modly. Jinak s údivem ulítávám na spoustě českých básnířích i psáčích. Holan, Nezval, Šiktanc, Hrubín, ale i Kafka (ačkoli mě krapet děsí), Arnošt Lustig…

Díky za rozhovor.