Erlend Loe je jedním
z nejznámějších a nejprodávanějších norských spisovatelů
současnosti. Asi největšího úspěchu dosáhl se svým druhým románem
Naivní. Super. Čeští čtenáři už měli několik možností
seznámit se s jeho prací v překladu. Nyní přijel Loe na krátkou
návštěvu, aby představil svou novou knihu Tiché dny v Mixing
Part. Během ní si udělal čas na autogramiádu, besedu se studenty na
Filozofické fakultě UK i na rozhovor. Sešli jsme se v Dobré trafice a hned
na začátek jsem neprofesionálně přiznala, že jsem nervózní.
„There’s no need for that,“ usmál se vysoký Nor. To je jistě pravda,
ale člověk nemluví s žijící legendou každý den…
Už jste někdy v Praze byl?
Ano, byl jsem tady asi tak před patnácti lety.
Patnácti? To už je nějaká doba…
To ano… Byl to přibližně týden někdy v létě.
A měl jste čas prohlédnout si nějaké památky?
Tady v Praze ani moc ne. Byl jsem tu s kamarádem, trochu jsme se prošli,
ale potom jsme jeli do Karlových Varů a zase zpátky a moc času nezbylo.
Četl jste někdy nějaká díla českých autorů?
Ano, i když ne současné knihy.
Spíše klasiky. Kunderu… (po chvíli přemýšlení) a Karla Čapka.
Zahradníkův rok. Ale nejsem žádný expert na českou
literaturu.
Studoval jste čtyři obory, píšete romány, dětské knihy,
divadelní hry, scénáře a překládáte. Kde na to všechno berete čas a
energii?
S časem ani energií vlastně problém vůbec nemám. Před tím, než jsem
měl rodinu, jsem mohl psát, kdykoli jsem chtěl, a nyní pracuju zhruba od
půl desáté dopoledne do čtyř. A napíšu toho takto docela dost. To, co
dělám, mě baví. Průběžně si zapisuju myšlenky a nápady, promýšlím
je. A když potom píšu, nejde to sice úplně rychle, ale udržuju si své
stálé pracovní tempo a vlastně si to užívám.
Studoval jste mimo jiné komparatistiku a scenáristiku. Kdy a jak
jste si vypěstoval tento zájem o psaní a čtení?
Myslím, že velmi brzy. Rodiče mi hodně četli, když jsem byl ještě
malý. Až do osmi let jsem byl jedináček, takže mě rozmazlovali. Zaujaly
mě příběhy. Ne že bych už tenkrát vědomě uvažoval nad tím, jak jsou
vytvářeny a jak fungují, ale líbilo se mi vyprávění. Když jsem byl
starší, bylo mi tak patnáct, šestnáct, uvědomil jsem si, že bych chtěl
psát. Nevěděl jsem co, uvažoval jsem i nad novinářskou dráhou. A když
mi bylo sedmnáct, začal jsem si psát deník, nakonec jich bylo několik,
popsal jsem tisíce stránek během tří nebo čtyř let. To byl skutečně
dobrý trénink. Potom už bylo velmi snadné napsat román.
Pracoval jste ale také v psychiatrické léčebně, jak jste se
k tomu dostal?
To byla prostě jen brigáda. Moje matka tam pracovala a stále pracuje,
takže mi pomohla najít nějaký přivýdělek na léto. Pracoval jsem tam
i během studia. Je to dost depresivní.
Hodně svých knih jste nahrál jako
audio-knihy, proč?
To nebyl můj nápad. V Norsku je běžné, že psané texty vycházejí
i v této podobě. Tak je to i s většinou mých prací. Trval jsem na tom,
že své knihy namluvím sám. Nechtěl jsem, aby tomu nějaký herec přidával
něco, co v tom není, a hrál. Chtěl jsem, aby zněly obyčejně,
„ploše“.
V roce 1998 jste spoluzaložil Screenwriters Oslo, jaký je účel
této společnosti, co dělá?
V roce 1996 jsem dokončil
svá studia v Kodani a vrátil jsem se do Osla. Ukázalo se, že je nás
několik scenáristů, kteří by rádi asi ne přímo spolupracovali, ale měli
nějaké místo, kde by mohli sedět. Je to vlastně takový pracovní prostor.
Samozřejmě takto můžeme i probrat různé nápady, získat další názory
na naše scénáře a podobně. Pár let to velmi dobře fungovalo, potom jsem
na čtyři roky odjel za jinou prací, ale zase jsem se tam vrátil. Tak to
chodí pořád – někdo se dá na jinou práci, někoho to přestane bavit,
ale máme pořád to svoje místo, kde můžeme tvořit. Chodí tam nejenom
spisovatelé a scenáristi, ale třeba i režiséři. Jsou tam místnosti, kde
člověk může pracovat v soukromí, ale na obědy většinou chodíme
společně a vždy je možnost se s někým poradit, promluvit si.
Postupně jste si vyvinul velmi výrazný styl, který bývá
označován jako naivismus. Prvky jako ironie, humor nebo přehánění lze
nalézt i ve vašem novém románu Tiché dny v Mixing Part, ale
přesto se celkový styl dost proměnil. Popsal jste tuto knihu jako
„fragmentární a krátkou tragikomedii v divadelním stylu“. Měli by se
vaši čtenáři připravit na další změny v budoucnu?
Když píšu, tak na čtenáře nikdy nemyslím. Musím dělat to, co mě
zrovna baví, co samo přirozeně přijde. A tuto knihu jsem vlastně
neplánoval. Ta emailová korespondence, kterou román začíná, je skutečná,
proběhla mezi mým bratrem, který jel do Garmisch-Partenkirchenu se svou
rodinou, a německou rodinou, u které se chtěl ubytovat. A ukázalo se, že
ti Němci vůbec neuměli anglicky, takže psali své maily s pomocí
internetového překladače, a tak vzniklo i to nesmyslné označení Mixing
Parts. Tím to všechno začalo. Pár let jsme si z toho s bratrem jen dělali
legraci, ale potom mě napadlo, že bych to mohl použít. Takže takový byl
začátek. A když jsem psal, neuvažoval jsem nad tím, jaký styl zvolím.
Uvědomil jsem si, že píšu hodně dialogů, a líbilo se mi to tak, takže
jsem chtěl toto „pole“ trochu víc prozkoumat. A s výsledkem jsem celkem
spokojený, i když jsem si vědom toho, že se dost liší od mých jiných
knih, ačkoli bych neřekl, že je to nějaká dramatická proměna. A co
přijde příště, to netuším. Uvidíme.
Jenom jeden z vašich románů má ženskou hlavní hrdinku. Bylo
pro vás psaní knihy Muleum těžší než v jiných
případech?
Vlastně ne. Původní nápad byl
o dívce, která létá kolem světa. Opravdu se mi líbil, ale pár let jsem
ho jen měl v hlavě a nevěděl co s ním. A potom jsem si říkal, že by
se tak měla vypořádávat s osobní tragédií, se ztrátou rodiny. Myslí na
sebevraždu a cestování je její způsob, jak se se situací „vyrovnat“.
Chce, aby s ní nějaké letadlo spadlo, aby se nemusela přímo sama zabít.
Celou dobu jsem uvažoval o dívce. A tak jsem si říkal, že bych měl
možná udělat nějaký „průzkum“, jak mladé dívky myslí a mluví nebo
i píšou. Ale nakonec jsem prostě psal tak jako obvykle. Jestli tomu
čtenáři věří, je to fajn, ale vlastně už to není můj problém.
Má poslední otázka je trochu osobní. Hrdinové vašich knih
Naivní. Super., Doppler nebo Fakta
o Finsku hledají takové ty „obyčejné“ věci, jako je láska,
porozumění nebo smysl života. Vy jste v tomto
„tažení“ uspěl?
Jsem se svým životem spokojený. Je celkem poklidný, dodává mi
stabilitu. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč můžu pořád pracovat.
Když mi není dobře a cítím se mizerně, tak se mi i mizerně pracuje.
Tohle životní štěstí je pro mě hodně důležité. Štěstí je dost
náročné téma k diskuzi. Ale mám rodinu, kterou mám rád a která má
ráda mě, což je asi to nejdůležitější, a dělám to, co skutečně chci
dělat. Kdyby mi někdo nabídl jinou práci, pochybuju, že bych ji
přijal.
To je zvláštní – někteří lidé tvrdí, že umělec musí
trpět, aby mohl tvořit…
To může být pravda. Mnoho skvělých uměleckých děl, ať už
literárních, výtvarných nebo jiných, bylo vytvořeno lidmi, kteří na tom
nebyli dobře a měli to vážně těžké. Ale se mnou to takhle nefunguje.
Navíc se vlastně za umělce ani nepovažuju. To, co dělám, mě baví a
užívám si to. Tak mi to vyhovuje. Potřebuju stabilitu. Kdybych ji neměl,
možná bych taky psal, ale nejspíš úplně jinak.
Takže jste šťastlivec.
Myslíte?
Ano, myslím.
Asi máte pravdu… Jsem šťastlivec.
Související:
Erlend
Loe – Fakta o Finsku
Napsat komentář