Literární radar (Burroughs, Jirotka, Nabokov)

William Seward Burroughs – Nahý oběd

Petr Kořínek

Nahý oběd byl krátce po svém vydání v roce 1964 zakázán. Odpůrcům knihy vadilo brutální násilí, do nejnechutnějších detailů popsané obscénní sexuální scény, odporné líčení všemožných krutostí a muk, kterými je kniha přímo nasáklá. Nahému obědu se také vytýkalo, že nedává žádný smysl a je nesrozumitelný. Ano, na první pohled působí poněkud odpudivým a matoucím dojmem. Od začátku ale strhne propracovaností jazyka. A o ten jde především. Burroughsova kniha je parodií na současnou společnost, s níž ti, kteří tahají za nitky, pomocí jazyka manipulují. Slovo má obrovskou moc a jazyk je jed. Politici, média, reklamní agentury, policie, ti všichni jsou si moci jazyka velmi dobře vědomi a trávit ty, kterým mají sloužit, se rozhodně neostýchají. Burroughsova kniha žene všechno záměrně do krajnosti, pomocí extrémních obrazů dociluje rozptýlení mlhy jazyka, podrývá naši víru v lež a nutí nás nahlédnout na skutečnost z jiného úhlu. Nahý oběd reprezentuje realitu, ve které všichni žijeme, i když si to možná nechceme přiznat.

...Starý popelář, tvář jemnou a žlutou jako čínská slonovina, vytrubuje na svou promáčklou mosaznou trubku Zhoubu a mor a bud španělského pasáka, kterému stojí. Kurva se potácí ven, do prachu, sraček a chumlu mrtvých koťat, vleče žoky potracených plodů, potrhaných kondomů, zakrvácených vložek a sraček zabalených do ostře barevných komiksů. Rozlehlý nehybný přístav s měňavou vodou. Na zakouřeném obzoru plane opuštěná naftová studna. Zápach ropy a výkalů. Černou vodou plují nemocní žraloci s absťákem, z hnijících jater se jim valí oblaka síry, a naprosto ignorují zkrvaveného padlého Ikara. Nahý Mr. Amerika, rozpálený láskou k vlastnímu tělu vykřikuje: "Moje prdel přivede do rozpaků celý Louvre! Prdím ambrózii a seru hovna z ryzího zlata! Z ptáka mi v ranním slunci tryskají heboučké diamanty!“ Řítí se z osleplého majáku, líbá se a honí si před černým zrcadlem ocas, plachtí šikmo dolů, s tajemnými kondomy a mozaikou tisíců novin, potopeným městem z červených cihel, aby nakonec přistál v černém blátě mezi plechovkami a lahvemi od piva, gangstery zalitými do betonu a nesmyslnými pistolemi rozklepanými na placku, aby tak unikly kontrole krátkých palných zbraní prováděné chtivými balistickými experty. Čeká na pomalý striptýz eroze s fosilními pohlavními orgány. Hlavoun přetahuje chlapci oprátku přes hlavu a mazlivě mu za levým uchem utahuje uzel. Hochův pyj je smrštěný, koule ztrvdlé. Hledí přímo před sebe a zhluboka oddechuje. Hlavoun se krade kolem hocha, oštipuje ho a mazlí se s jeho genitáliemi v hieroglyfech frašky. Přesunuje se v sérii nárazů za hocha a vráží mu svůj ocas do zadku. Stojí a pohybuje se s kývavým kroužením...

nakladatelství MAŤA 2003, překlad Josef Rauvolf

Zdeněk Jirotka – Saturnin

Vesna Tvrtkovič

Ještě jste to nečetli? No ne! Tak to vám závidím! Tento humoristický, až lehce satirický román musí povinně přečíst každý, a obzvlášť ho doporučuji na pozvednutí nálady v období krize, deprese nebo po rozchodu. V dnešní době plné nesrozumitelných naparáděných frází, přebytečné vulgarity a složitých kompozic a dějů působí toto dílo jako balzám na duši. Jednoduše a srozumitelně napsaný a přitom plný fantazie a důvtipu si zaslouží nejen jednorázovou pozornost, ale klidně opakovanou, násobenou, donekonečna se opakující. Saturninovu dobrodružnou úchylnost oceníte v každém věku a rozesměje vás znovu a znovu svou nápaditostí a nenuceností. Proto se do Saturnina zamilujete, budete obdivovat jeho inteligenci, závidět mu jeho odvahu a budete si přát být alespoň zčásti tak temperamentní a asi i bláznivý, abyste na ty koblihy jen tupě nečučeli. Tu máte důležitý a velmi dobře zvolený začátek knihy, který vám vysvětlí, jak to s těmi koblihami je, a bezesporu vás naláká ihned si ji pořídit.
UPOZORNĚNÍ: Nedoporučuji číst při hodině, u doktora, při přednášce, v knihovně ani na koncertu vážné hudby, pokud jste navíc introvert a nerad na sebe poutáte pozornost, tak ani v MHD, na lavičce v parku a ani nikde jinde na veřejnosti (jako třeba na magistrátu, zatímco čekáte na řidičák). Hrozí hlasitý výbuch smíchu.


...Ačkoliv nemám rád všechna ta přirovnání a podobenství, kterými doktor Vlach proplétá své temperamentní řeči, uznávám, že na tom názorném příkladu s kavárnou, člověkem a mísou koblih něco je. Lze na něm aspoň přibližně ukázat, jakým člověkem je Saturnin.
Doktor Vlach si totiž rozdělil lidi podle toho, jak se chovají v poloprázdné kavárně, mají-li před sebou mísu koblih. Představte si luxusní kavárnu za nedělního dopoledne. Venku je krásný den a hostů v kavárně je málo. Už jste se nasnídali, přečetli jste všechny noviny a teď jste se pohodlně opřeli v měkkém boxu a zamyšleně se díváte na mísu koblih. Nuda se pomalu rozlézá do všech koutů kavárny.
A tu se tedy má ukázat, do které skupiny lidí podle teorie doktora Vlacha patříte. Jste-li prý člověkem bez fantazie, bez touhy po dynamice a bez smyslu pro humor, budete se na ty koblihy dívat tupě a bezmyšlenkovitě třeba až do poledne a pak se zvednete a půjdete k obědu.
Mám důvodné podezření, že do této prvé skupiny zařazuje doktor Vlach také mne. Myslím, že není v právu. O humoru a o té dynamice nebudeme mluvit, ale to, že mi upírá fantazii, když ví, že se mi povedlo správně vyplnit úřední formuláře přiznání k dani důchodové, to mne opravdu překvapuje. Ale na tom nezáleží. I kdybych mezi lidi tohoto druhu opravdu patřil, bylo by mi to milejší, nežli být příslušníkem skupiny druhé, která prý se při pohledu na ty koblihy baví představou, co by se dělo, kdyby někdo zčistajasna a bez výstrahy začal ostatní návštěvníky kavárny tím pečivem bombardovat.
Nechápu, jak dospělý a rozumný člověk může myslit na takové věci. Přitom však úplně souhlasím s tím, že doktor Vlach, jak sám říká, patří do této skupiny. Z jakýchsi nepochopitelných důvodů je na to hrdý. Považuje tento druh lidí za duševně vyspělejší. Já si ovšem nedovedu představit, co má společného s duševní vyspělostí představa koblih, rozbíjejících se o hlavy pokojných návštěvníků kavárny. Nedovedu si to představit, ale prosím, nebudeme se o to přít. Mám totiž ustálené mínění o debatách s doktorem Vlachem. Kdykoliv jsem se totiž do takové debaty pustil, připadal jsem si jako člověk, který z pošetilosti prorazil zeď údolní přehrady.
Kdyby mi osud nebyl přivedl do cesty Saturnina, nikdy bych byl nevěřil, že se vyskytuje ještě třetí druh lidí, takové jakési bílé vrány. Myslím tím lidi, které představa koblih svištících vzduchem láká natolik, že vstanou a uskuteční ji.
K takovým jedincům chová doktor Vlach nezřízenou úctu. Tvrdí, že k takovému činu je zapotřebí nejen vyhraněného smyslu pro komiku, ale i odvahy, temperamentu a já nevím čeho ještě. Podle mého názoru je k tomu potřebí tak neobvyklá dávka bláznovství, že každý rozumný tvor musí být jat údivem, že se takoví lidé mohou vyskytovati i mimo ústavy lidskou společností pro ně zřízené. Bylo mi, bohužel, souzeno, abych se přesvědčil na vlastní kůži, že takoví lidé skutečně existují a že nebyli dosud nijak omezeni v osobní svobodě. Saturnin totiž takovým člověkem opravdu je...

nakladatelství Šulc a spol. 2005

Vladimir Nabokov – Pnin

Petr Kořínek

Když se řekne Vladimir Nabokov, vytane okamžitě většině lidí na mysli román o jistém perverzákovi skotačícím s mladým, zdaleka ne zletilým děvčetem. Lolita. O té se ale bavit nebudeme. Ostatně samotnému Nabokovovi lezl úspěch Lolity spíš na nervy. Jednak Lolitu nepovažoval za svůj největší literární počin a za druhé mu vadilo, že Lolita v podstatě jeho ostatní díla zastínila. To platí i v případě Nabokovova čtvrtého anglicky psaného díla, tragikomického románu s prostým názvem Pnin. Název knihy nese jméno hlavního protagonisty, Timofeje Pavloviče Pnina. Je to ruský emigrant, který již devět let v americkém městečku Waindell vyučuje ruštinu na místní univerzitě. Pnin se narodil na začátku dvacátého století a nyní mu je hodně přes padesát. Je to plešatý podivín, který ve Waindellu neustále mění podnájmy, nenávidí totiž hluk. Do amerického prostředí Pnin nezapadá. Do šviháka má daleko, jeho figura je spíš k smíchu, stejně jako způsob, jakým komolí anglickou výslovnost. Je to ale dobrák od kosti a je mezi hrstkou svých studentů i mezi většinou profesorstva oblíben. Román se nevyznačuje žádným vyprávětelným dějem. Jedná se vlastně jen o Pninovo vyobrazení, které je uskutečněno pomocí různých, někdy více, jindy méně humorných historek z jeho života. Je to obraz ruského emigranta, který i přesto, že byl schopen zdolat úskalí cizího jazyka, uplatnit se jako profesor na cizí univerzitě, najít si přátele, zůstává každým coulem neukotveným cizincem, který mimo své prostředí není a nemůže být sám sebou. Znalec Nabokovova životopisu si jistě všimne, kolik toho má s Pninem společného. Nabokov i Pnin studovali v Praze, bydleli v Paříži, emigrovali do Spojených států, aby učili na americké univerzitě, a nikdy neměli stálou adresu. Proto vás nepřekvapí, s jakou láskou Nabokov hlavního hrdinu popisuje. Na rozdíl od Pnina Nabokov umí s jazykem hotové zázraky a nestydí se to dát najevo. Nejen proto stojí román Pnin rozhodně za přečtení.

...Ke cti Laurence a Joan je třeba říci, že si dost brzy začali Pnina vážit pro jeho neopakovatelné pninovské ctnosti, a to i přesto, že připomínal spíše domácího skřítka než nájemníka. Kdovíjak se mu podařilo úplně zničit nová elektrická kamínka, což ponuře okomentoval slovy: nevadí, stejně už je skoro jaro. Měl iritující zvyk stát každé boží ráno na podestě a nejméně pět minut si usilovně kartáčovat oblečení, cinkaje kartáčem o knoflíky. Prožíval vášnivou avantýru s Joaninou automatickou pračkou. Přestože měl zakázáno se k ní přibližovat, často byl přistižen in flagranti. Házel za hlavu veškerou slušnost a opatrnost a krmil tu věc vším, co mu přišlo do ruky, kapesníkem, utěrkami, hromadou spodků a košil, propašovaných dolů z jeho pokoje, a to jen proto, aby se mohl pohledem přes kruhové okénko kochat tím, co se podobalo nekonečnému převalování delfínů trpících závratí. Jednou v neděli, když se nejdříve ujistil, že je sám, už to nevydržel a poháněn čistě vědeckým zájmem dal tomu úžasnému stroji na hraní pár plátěnek s gumovou podrážkou, umazaných od hlíny a chlorofylu, boty odpochodovaly s příšerným arytmickým rachotem jako armáda přecházející most a vrátily se bez podešví, a v tu chvíli ze svého malého obýváku za spižírnou vyšla Joan: „Už zase, Timofeji?“ Ale odpustila mu, a ráda s ním sedávala u kuchyňského stolu, kde louskali ořechy nebo popíjeli čaj. Desdemona, stará černoška, která přicházela každý pátek poklidit a s níž svého času každodenně klábosil Bůh ("´Desdemono,´ říkal mi Pánbůh, ,ten tvůj George je k ničemu.´"), jednou náhodou zahlédla Pnina, jak se vyhřívá v nadpozemském, šeříkovém světle horského slunce, nemaje na sobě nic než krátké spodky, tmavé brýle a oslnivý pravoslavný kříž na rozložité hrudi, a od té doby tvrdila, že je svatý...

nakladatelství Paseka 2001, překlad Pavel Dominik