Literární radar (Doctorow, Durrell, Boccaccio)

Lawrence Edgar Doctorow – Ragtime

Lawrence Edgar Doctorow bývá označován za představitele retrofiction, tedy historizující fikce, která se vyznačuje prolínáním skutečných a fiktivních událostí, aktualizujícím pojetím historie, nikoliv však dokumentární věrností. Chcete-li si přečíst příběh, kterému opravdu uvěříte, pusťte se do Ragtime a vtančete do jazzového rytmu, který vás unese svou drsností a jemností zároveň. Nacházíme se v Americe mezi lety 1902–1914, máme tedy reálný čas a prostor, ve kterém se čtenář dokáže orientovat. To není všechno, autor nám poskytne i známé, a v té době opravdu existující a navíc vlivné postavy jako Henryho Forda, Sigmunda Freuda či Emmu Goldman, tím má pevnou půdu připravenou a může se vznášet do neznáma, kde se teprve ukážou jeho schopnosti. Es v rukávu měl ovšem dost. Další dobře zvolený trik bylo vytvoření mnohavrstevného románu, kde postrádáte hlavního hrdinu, není kladen důraz na jednotlivce, na individuálnost, ale na ten společný, lidský, jednotící prvek. Dochází k prolnutí osudů lidí z odlišných kultur, vyznání i různých sociálních skupin, každá postava má kladné i záporné stránky, všichni, nehledě na to, jestli jsou bohatí a krásní, jako modelka Evelyn, či ctnostní a hrdí, jako černý ragtimový pianista Coalhouse, prožívají lásku a bolest, nenávist i lítost a každý z nich je nešťastný. Těmito prvky, stylem psaní a kvalitním vyprávěním se tvůrci podařilo zobrazit věrohodný obraz života v Americe počátkem 20. století.

Když si Coalhouse Walker získal svou nechvalnou pověst, hodně se psalo a mluvilo o tom, že černoch, než vzal zákon do svých rukou, nevyužil všech nenásilných a legálních prostředků k zjednání nápravy. Není to tak docela pravda. Navštívil tři různé advokáty, které mu doporučil Otec. Ani jeden z nich ho však nebyl ochoten zastupovat. Poradili mu, aby si odvezl automobil, než bude dočista zničený, a na celou věc zapomněl. Pokaždé černoch trval na svém, že zapomenout nechce, ale naopak chce zažalovat náčelníka a hasiče dobrovolného sboru Zelený ostrov.

nakladatelství Levné Knihy 2000, překlad Jiří Josek

Lawrence Durrell – Alexandrijský kvartet

Mistrovské dílo, dalo by se říct v něčem podobné Ragtimu. Stejně jako Doctorow i Durrell má svůj příběh zakotven v existujícím místě a v určitém čase. Maluje obraz tehdejší Alexandrie, města mnoha kultur, ras a náboženství, města barevného a voňavého, ale taky špinavého a laciného. Ale na rozdíl od Doctorowa se nesnaží vytvořit popis reálné Alexandrie, jeho kontury jsou rozmazané, neohraničené, mystické. Vidíme spíš propojení krajiny a člověka, vliv prostředí na jednotlivce. Hned v prvních stránkách nasajeme atmosféru a poté jsme schopni přijmout děj, autor nám ho naservíruje tak, že během chvíle pozvolného a kultivovaného pojídání začneme nezřízeně hltat. Kniha se skládá ze čtyř novel, čtyř různých pohledů, a teprve čtvrtá část nás posune do odlišné časové roviny. Hraje si s potenciálem románu, vytváří netradiční kompozici, zastavuje se v čase, experimentuje. Autor vytvořil velmi komplexní a důsledný rozbor jednoho příběhu z mnoha stran, a přitom se nejednou podivíme, jak mnoho prostoru nechal naší fantazii a naší interpretaci. Durrell pouze nastíní otázky, možnosti, nevnucuje odpovědi, ty nechává na čtenáři, a ten má opravdu co dělat.

Melissa s ním šla zpátky do hotelu, přitisknutá k jeho stehnu tak těsně jako pochva k čepeli – řemeslnou chůzí pouliční děvky. Nepromluvili málem jediné slovo. Ulice byly prázdné. Stará špinavá zdviž, se sedadly lemovanými zaprášenými hnědými prýmky a se zrcadly ozdobenými potrhanými krajkovými záclonkami, je trhavými pohyby pomalu vyvezla až nahoru, do ponuré chodby plné pavučin. A zanedlouho, pomyslil si v duchu, se zřítí do propadliště nohama napřed, paže v zajetí jejích paží, rty v zajetí jejích rtů, až konečně ucítí smyčku, stahující se mu kolem hrdla, a hvězdy, které mu vybuchnou kdesi za očními bulvami. Ustrnutí a zapomenutí – co jiného by člověk mohl žádat od neznámého ženského těla? Venku za dveřmi ji pomalu, rozmyslně políbil, dobývaje se do měkkého kužele jejích sešpulených rtů, až se jejich zuby se slabým cvaknutím a zaskřípěním setkaly. Melissa ani neopětovala jeho laskání ani se neodtáhla, nastavujíc mu svůj drobný, bezvýrazný obličej (v tom šeru neviditelný), jako tabulku matovaného skla. Necítil z ní ani sebemenší známku vzrušení, jen hlubokou a stravující únavu životem.

nakladatelství Odeon 1989, překlad Vladimír Medek

Giovanni Boccaccio – Dekameron (z řeckého déka=deset a héméra=den)

Když si vezmete do ruky tento cyklus novel, spjatý rámcovým příběhem deseti mladých lidí, kteří na deset dní utekli před morem řádícím ve Florencii v roce 1348 do idylického prostředí, kde si za úkol vypráví historky, nezapomeňte se co nejvíce vcítit do doby, ve které byla tato kniha napsána, poloviny 14. století! Motiv, který celé toto dílo spojuje, je velmi závažný, až dosti tragický, epidemie, která způsobila prudký úbytek obyvatelstva. Boccaccio však právě v těchto těžkých chvílích oslavuje člověka, jeho vášně, nedokonalosti a rozmary. Na prvním místě najednou už není Bůh, církev a přikázání, ale jednotlivec a jeho přirozenost. Důležité je nebýt zaslepen vírou, jeho hrdinové přistáli na zem, kde si užívají rozkoší, které jim nebe upíralo. Zároveň se tu objevuje nevěra nebo milostný poměr mnichů či jeptišek, dotýká se tedy témat dokonce i v dnešní době pobuřujících. A představa, jak si to lidé před více než šesti sty lety (!) potají čtou a baví se přitom, dává celému dílu neopakovatelné kouzlo. Na tuto knížku nespěchejte, není to povinná četba, tak si to pěkně rozložte. Máte sto novel, každý den se vypráví deset, a přestože každá historka má pointu a většinou i ponaučení, přeci jen by se mohlo stát, že vás ty v zásadě trochu podobné příběhy omrzí. Byla by to škoda.

„Nesseče, nejsem ještě tak dlouho v řádu svatého Benedikta, abych mohl pochytit všechny jeho zvláštnosti, a vy jste mi také nevyjevil, že mniši mají i ženy na sebe brát tak, jako na sebe berou posty a noční bdění. Teď však, když jste mi to ukázal, slibuji vám – jestliže mi to protentokrát prominete –, že už nikdy takto nezhřeším a že si naopak budu počínat vždy tak, jako jsem vás to viděl dělat dnes.“