Literární radar nejtygrovatější

Boženo, boj se (Petr Kořínek)

Legátová totiž nesplňuje to, co by člověk (ať už je to předsudek nebo ne) čekal od tzv. ženské literatury. Jako by tento román ani žena nepsala. Všimněte si jejího úsporného, na gram přesně naváženého stylu, který nenechá vaši pozornost ani na moment vydechnout. V knize není jediné zbytečné písmeno. Pokud ochabnete, ztratíte pojem o ději, který se náhle mění ne během věty, ale prostřednictvím jediného slova! To ovšem nehrozí. Spisovatelka totiž čtenáře chytře udržuje v neustálém napětí. Povídku po povídce (spíš se chce říct kapitolu po kapitole) odkrývá tajemství pohnutých životů želarských rodáků, ke kterým lehce přilnete. Po formální stránce je kniha precizní. Ženu čtenář objeví v obsahu. Odhalí ji úhel, ze kterého Legátová nahlíží na želarské ženy. Pozoruhodná je pozice, kterou zaujímá v Želarech muž. Jak si stojí? No, nevalně. Typickým exemplářem želarského muže je nechutný ožrala, který propije celou výplatu v hospodě a po příchodu domů, ještě než se obutý zhroutí do postele, zpřeláme své ženě několik žeber. Žena je oběť. Nejlépe se mají ty šťastlivkyně, kterým muž umřel a ony se osamostatnily. Nejobávanější postavou je kořenářka Lucka, která se těší respektu, jaký chováme snad jen k nabitému pancerfaustu. Mezi řádky si přečteme, že ideálem představitele mužského pohlaví je kovářský pomocník Joza, který se může honosit vlastnostmi rytíře. Je tichý, silný, obětavý a ochranitelský. Ironií je, že ho většina chlapů ve vesnici pokládá za blázna. Pokud jste tedy tmář odněkud z Malé Lhotky, radím vám, abyste si na Želary nechali zajít chuť. Pokud jím nejste, byla by škoda nechat se ochudit o dílo největší současné české spisovatelky.

Lucka kývla na Irču, která stála za barovým pultem, dověděla se, kde obsluhuje Juliška, a metla si to za ní.

Ve dveřích rezervované místnosti se ji pokusil zadržet nalíznutý poručík. Zvedl proti ní sklenku: „Zakázané pásmo!“ a zapotácel se. Hravě proklouzla a nebylo její vinou, že mu sklenka vypadla z ruky.

„Báby tu nevedeme.“

Dalších duchaplností byli hosté ušetřeni. Stařena mu vrazila vycvičenou pravičku pod oko. Nebála se skočit v hospodě mezi rozkurážené chlapy, i když při tom létaly nože. To ovšem poručík nevěděl. Pošetile se snažil jednat s babicí, jak mu velela čest, a nebyl jediný, kdo vykvikl úžasem, když mu podrazila nohy.

Než se mohla legrace rozvinout, zjevil se v aréně generál. Žeňa se nevyznala v distinkcích, pohromu vytušila jenom podle přitroublých obličejů.

„Poručíku!“ jeho hlas měl správný říz. „Co se tu děje?“

„Rozkaz, pane generále!“ Poručík vyrovnával bez úspěchu stoj spatný. „Vykázal jsem tu osobu z místnosti a ona…“

„Jakou osobu?“ Generál sjel poručíka pohledem lačného tygra. Spatřil knoflík, nedopnutý na nejnevhodnějším místě. „Jděte se upravit!“ zakřičel.

Zdeptaný mladík couval do umývárny, ostatní se neodvážili hnout.

„Mluvte,“ kývl generál bradou do neurčita. Po dvou vteřinách se ozval kadet, který měl nejslabší nervy.

„Rozkaz, pane generále,“ zablekotal, „poručík vykázal…“

„To jsem už slyšel. Zajímá mě, proč se při tom válel po zemi.“

„Ona mu podtrhla nohy.“

„Tato dáma?“ Řev lze stupňovat v hrozivý šepot.

Všichni pohlédli na Lucku. Místo ošarpané babice tu stálo ztělesnění ukřivděné nevinnosti, bezbranné ženskosti a něhy. Žeňa znala mnoho Lucčiných podob. Nad touto proměnou ji přesto zamrazilo.

„Opakujte mi to!“ zavřískl generál.

„Chtěl jsem říct, že poručík zakopl…“

„Protože sotva stál na nohou,“ zasípěl generál a rozhlédl se. Na všech tvářích se zračilo snaživé přitakávání, patolízalové kývali hlavou.

Josef Škvorecký a Zbabělci (Petr Kořínek)

Když v roce 1958 vyšel román Josefa Škvoreckého Zbabělci, pustili se do něj doboví kritici jako vosy do nákypu a nenechali na něm nit suchou. Ze Škvoreckého učinili div ne národního nepřítele hanobícího hrdinnou dobu boje českého národa za svobodu. Škvoreckému komunističtí kritici křivdili i nekřivdili. Zbabělci totiž jsou zároveň karikaturou doby, kterou ve své době stranická linie dovolila navzdory mnohem prozaičtější skutečnosti líčit pouze v zářivých barvách vzepětí statného českého lva, zároveň jsou ovšem rekonstrukcí právě končícího mládí mladého Škvoreckého, který má nakročeno do nového života v Praze. Netřeba předstírat, že Kostelec v květnu roku 1945 není Náchodem a Danny není Josefem Škvoreckým.

V čem je kniha, která se z pohledu dnešního čtenáře může jevit až nepochopitelně užvaněná, tak revoluční? Především a právě volbou jazyka. Autor používá co možná nejhovorovější vyjadřovací prostředky, aby zpřítomnil dobu, kterou prožíval. Román je psán v ich-formě, což umocňuje autentičnost okamžiku. Doba přerodu je optikou mladého Dannyho, který většinu času myslí na jazz a na to, jak se „stát hrdinou“ a proloudit se tak vysněné Ireně do postele, záměrně karikována a zesměšňována. Kostelečtí tatíci hrající si po šesti letech odbojné letargie na hrdiny jsou k smíchu. Zbabělci představují facku patosu, kterým Škvorecký pohrdá, oplývají obrovským nadhledem, který je pro Škvoreckého dílo příznačný a je jeho poznávacím znamením, a symbolizují zrod nové éry české literatury.

„Myslíš, že už něco praskne?“

„Já nevim. Možný to je.“

„Poslyš, co ty vlastně víš?“

„Ale nic.“

„Neblbni. Tak mně to řekni.“

„Ale když – to je těžký.“

„Pověz nám to, Danny,“ řekla Helena.

„Ale já vážně nic nevim.“

„A cos to teda řikal vo tom rádiu?“

„Vo jakym?“

„No vo tom, že má přestat hrát Praha.“

„Ale no – to sem tak něco zaslech.“

„A co?“

„No, že má prostě přestat vysílat Praha, a to má bejt znamení, že něco má začnout.“

„Kde? Tady taky?“

„Já nevim. Snad jen v Praze. Já nevim.“

„A kdo ti to řek?“

„Jeden kluk, prostě.“

„Poslyš, já mám vítr, že ty kluci začnou s nějakou blbostí.“

„Jak to myslíš?“

„To sou tydle kluci, viď? Ten Skočdopole a Vahař a Perlík a Benda ty kluci, že?“

„To já nevim, možná, že něco maj.“

„Nekecej, ty vo tom přece víš.“

„Nevim. Čestný slovo.“

„Dyť pořád chodíš s tím Skočdopolem.“

„No chodim, ale von mi nic neřiká.“

„Ale vo něčem víš.“

„Nevim. Voni něco kluci maj, ale Přema se k ničemu nemá, aby mi něco řek, tak já to z něj nechci tahat, dyž to sám nechce říct, že.“

„Ale něco províst chtěj.“

„Snad. Ale já nevim.“

„To sou idioti. Takovýhle krávy budo blbnout, hovno udělaj, naštvou Němce a všichni to vodserem.“

„Beníku!“ řekla tiše Helena.

„Ale je to pravda. Náš fotr taky. Blbci. Plánujou s doktorem Šabatou a se starym Čemelíkem převrat.“

William Saroyan: Tracyho tygr (Vesna Trvtkovič)

Dobře napsaná pohádka pro dospělé je zázrakem, který ocení každý milovník beletrie, takže jestli to neznáte, buďte rádi, protože máte před sebou chvilku zábavy, která se o vás postará, ať je zima nebo mráz. Připravte se však na to, že život v pohádce není jednoznačný a že černá puma může v určitých případech být tygrovatější než tygr, pak už to půjde hladce. Nedoporučuji to však jen kvůli pobavení, taky hledejte moudra a poučení a tak, ale hlavně, jisté je, že u toho můžete vylepšit svou angličtinu. Toto vydání totiž obsahuje originální anglický text a vedle toho překlad do češtiny, takže dokonalá lekce angličtiny k dispozici zadarmo!

Thomas Tracy měl tygra.

Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr.

Měl krásné bílé zuby.

A takto Tracy svého tygra získal:

Když mu byly tři roky a začal poslouchat, jak to zní, tu kdosi řekl tygr! Ať už tygr! bylo cokoli, Tracy to chtěl. Jednoho dne se Tracy procházel s tátou po městě, když uviděl cosi za výlohou rybárny.

„Kup mi toho tygra,“ řekl.

„To je humr,“ opravil ho táta.

„Tak to nechci,“ řekl Tracy.

O pár let později navštívil s mámou zoo a v kleci viděl skutečného tygra. Vypadal jistě nejtygrovatěji ze všech tygrů, ale jeho tygr to nebyl.

V dalších letech spatřil Tracy mnoho obrázků, slovníků, encyklopedií a filmů s těmi nejroztodivnějšími druhy zvířat. Vykračovalo si tam mezi nimi i dost černých panterů, ale o žádném z nich Tracy nemohl říct, že to je jeho tygr.

Až jednoho dne si zašel Tracy do zoo sám. Bylo mu tehdy asi patnáct, pokuřoval cigaretu a koukal po holkách, když tu najednou stanul konečně před svým tygrem.

Byl to rozespalý černý panter, který se právě probudil, zvedl hlavu, zpříma se na Tracyho zadíval, stoupl si na všechny čtyři a řečí černých panterů pozdravil, což znělo asi takto: „Uajíí!“ Pak popošel k mřížím klece, na chvíli se zastavil, s očima stále upřenýma na Tracyho, a zas se líně vrátil k místu, kde až dosud spal. Tam sebou žuchnul a zahleděl se kamsi do dálky prostoru, do dálky tolika mil a let, kolik mil a let prostor má.

Teď zas pro změnu zíral Tracy na černého pantera. Zíral tak upřeně asi pět minut. Pak odhodil cigaretu, odkašlal si, vyplivl slinu a vyšel ze zoo.

„Tohle je můj tygr“, řekl si.

Nikdy se již do zoo nevrátil, aby si tygra ještě jednou prohlédl. Nebylo to nutné. Měl ho. Měl ho celého a se vším všudy za těch pět minut, kdy ho viděl, jak odevzdaně hledí do nekonečného prostoru s výrazem té strašlivé tygří pýchy.