Radar von Asie: Pizda a prdel

Kniha je stejně jako Murakamiho největší bestseller Norské dřevo značně autobiografická. Hlavním hrdinou je mladík jménem Hadžime, postava charakterově k nerozeznání od Tórua Watanabeho ze „dřeva“. Znovu sledujeme osudy velmi senzitivního hrdiny, který v prostředí, v němž žije, jaksi z povinnosti existuje, ale spíše přežívá a snaží se ve světě, který mu nepadne, nalézt své místo. Na rozdíl od Norského dřeva, kdy sledujeme Murakamiho alter-ego v době, kdy studoval na univerzitě, vidíme nyní hrdinův vývoj od základní školy až do dospělosti. Linie příběhu se znovu zdánlivě líně sune kupředu. Hadžime pomalu sbírá zkušenosti a učí se z nich. Když okolo třiceti překoná fázi dospívání, potká svoji ženu a díky tchánovi si otevře jazzový bar. Potom do jeho života vkročí žena, která ho nutí důkladně se za celým svým životem ohlédnout; a možná ještě něco navíc. Murakami se svojí typickou úsporností opět odvádí vynikající práci. V klidu před námi rozprostírá síť Hadžimových myšlenek, naoko banálních zkušeností, ze kterých se učí. Každá z událostí, kterou Hadžime prožívá, vypadá zprvu zcela prostě, každou z nich člověk, kterému je nad dvacet, v nějaké variaci jistě prožil. Nedozvídám se nic nového, řeknete si. Po chvíli ovšem pochopíme, že jde o omyl. Murakamiho styl je, jako když se rozeznívá gong. Udeří na tu část lidské zkušenosti, která je nám všem vlastní – to je fáze “tohle znám” – a nechá ji v nás dlouho znít – čímž v nás vyvolá pohnutí. Toto pohnutí se nedá interpretovat, je vždy individuální, je jen naše. V tom tkví Murakamiho jedinečná síla! Ve schopnosti stvořit knihu, kterou si skrze vlastní zkušenost dopisuje každý čtenář sám, a to je úžasné.

Petr Kořínek

Poprvé v životě jsem se sám sobě doopravdy hnusil. Jak jsem vůbec mohl něco takového udělat? Takové otázky ale neměly smysl. Bylo mi už jasné, že mít podobnou příležitost, udělal bych to nejspíš znovu. Včetně lhaní Ozimi a hrátek se sestřenicí. I za cenu, že to Izumi nevím jak raní. Bylo hnusné si to přiznat, ale bylo to tak.

Pochopitelně jsem tím vším ublížil nejen Izumi, ale i sobě. Zasáhlo mě to hodně hluboko, mnohem hloub, než jsem si tehdy byl schopný vůbec připustit. Mohl jsem si z toho alespoň odnést hezkou řádku poučení. Když jsem na to všechno pak po letech vzpomínal, uvědomil jsem si, že jsem tehdy poznal jen jedno: Jsem nade všechnu pochybnost člověk schopný páchat zlo. Nikdy jsem nechtěl ubližovat jiným. A přesto jsem dokázal být opravdu hodně sobecký, dokonce i krutý, pokud se mi to zrovna hodilo. I člověka, kterého jsem si měl vážit, jsem dovedl pod vhodnou záminkou vědomě a nenapravitelně zranit.

...

Když jsem překročil dvacítku, napadlo mě, že už ze mě možná nikdy nebude slušný člověk. Že možná všechny ty chyby, které jsem do té doby udělal, nebyly ani tak chyby, jako důsledky mých přirozených sklonů. Bylo mi z toho na nic.

Rabíndranáth Thákur – Gítandžalí

A nejen Gítandžalí! Mohla bych hmátnout po většině jeho děl, a zřejmě nikdy by to nebyla špatná volba. Můžete vybírat z jeho básnických sbírek, povídkových souborů či divadelních her, tento všestranný Ind prostě neumí zklamat. Snad jediné, v čem není až takový mistr, jsou romány. Asie postrádá románovou tradici, a to bohužel neprolomil ani tento mág. Indie je pestrobarevná směsice plná šikovných psavců, kteří už v minulosti okouzlili západ originálním vypravovacím způsobem, kterému však mnohdy nerozuměli, jelikož nechápali zdejší kulturu, život a hlavně všudypřítomné božstvo, které jednou má osm rukou, podruhé mu vyvěrá Ganga z hlavy, potřetí má hlavu slona… Rabíndranáth Thákur, který žil i v Anglii, a tedy poznal západní myšlení, dokázal svůj hinduistický svět přeložit i křesťanům, a jako první asijský spisovatel tak v roce 1913 získal Nobelovu cenu. Gítandžalí, stejně jako všechna ostatní Thákurova lyrika, vám totiž nevnucuje konkrétního Boha, podnítí vás k hledání duchovna v sobě. Číst jeho básně je tak vzácný zážitek, že nenacházím slov, kterými to přiblížit. Thákur nevtíravým, velmi elegantním způsobem, předává moudra stará tisíce let, očišťuje mysl a šlechtí čtenářova ducha. Volí takové básnické obraty, že zapomenete na čas a prostor, a téměř samotná báseň vám ukáže cestu meditace, způsob, jak se oprostit od věcí materiálních, přestat chtít něco víc a najít to, co už máte. Ne, nejsem členem Hare Krišna, ani se nejezdím koupat v Ganze, dokonce ani nejsem vegetarián, přesto mě Thákurova lyrika zasáhla jemným mystickým vánkem, který jen tak něco neodfoukne.

Hroužím se v hlubinu oceánu tvarů, doufaje nalézt dokonalou perlu beztvárna.

Nikdy se již nebudu plavit od přístavu k přístavu s tím svým zvětralým člunem. Dávno jsou ty tam dny, kdy bylo mojí zábavou nechat se zmítat vlnami.

A nyní dychtím zemřít v nesmrtelno. V hudební síň u nevyzpytné propasti, kde se dme hudba bezezvukých strun, vezmu tuto harfu svého života.

Naladím ji na tóny věčna, a až vyvzlykne svůj hlas poslední, položím mlčící harfu k nohám mlčícího.

Ustavičně v životě svém hledal jsem tě svými písněmi. To ony mne vedly od prahu k prahu, a jimi jsem hmatal kolem sebe, zkoumaje a ohledávaje svůj svět.

Písně mé to byly, jež mne učily všemu, čemu jsem se naučil; ukázaly mně skryté stezky, objevily zraku mému mnohou hvězdu na obzoru srdce mého.

Vodily mne po celý boží den k tajemstvím kraje radosti a žalu, a posléze večer na konec cesty, k jaké bráně paláce mne to přivedly?

Přeložil F. Balej, Nakladatelství R.K. Lukášek, 1990

Jednou se spolu hádaly pizda a prdel a byl to kravál k nevíře. Pizda povídá prdeli: „Kdybys ty, mrcho, radši byla zticha! Abys věděla, za mnou noc co noc chodí jeden návštěvník a ty si zatím jen dřepíš a prdíš!“

„Ach, ty kundíro nestydatá!“ říká jí prdel. „Když tebe jebou, po mně tečou sliny – a já ani nemuknu!“ Tohle se stalo už dávno, tak dávno, že lidi neznali nože, a hovězí se řezalo chujem.

Pizda a prdel je ukázka jedné ze Zakázaných pohádek ruského multi-umělce Alexandra Nikolajeviče AFANASJEVA. Cesta sbírky je dlouhá. Kdy přesně začala a kdo je autorem jednotlivých děl, se nedá přesně dohledat. Tak to s lidovou slovesností bývá. Autory jsou stovky, možná tisíce bezejmenných obyčejných lidí, kteří měli rádi sex a černý humor a s oblibou si mezi sebou na tato témata vyprávěli příběhy. Nebýt lékaře a spisovatele jménem Vladimír Ivanovič Dim, zůstala by světová literatura o tyto skvosty ukrajinské, běloruské a ruské lidové slovesnosti ochuzena. Tento znamenitý muž, mimochodem známý dvou titánů ruské literatury Gogola a Puškina, ve své době pochopil nedozírnou hodnotu vyprávěnek, kolujících mezi lidmi, a rozhodl se je shromáždit. Z monumentálního souboru, který čítal na třicet tisíc vyprávěnek, potom část postoupil svému příteli, spisovateli a milovníkovi folkloru Afanasjevovi, který jejich část vydal. Protože by určitě neušly bystrému oku ruských cenzorů, košilaté vynechal a shromáždil je do samostatného souboru. Podařilo se mu je ale dostat za hranice, kde v šedesátých letech devatenáctého století několikrát vyšly. Exempláře prvního vydání z Ženevy mají dnes cenu zlata. V Rusku byly publikovány až po Gorbačovově perestrojce. Některá nakladatelství pochopila výjimečnost sbírky a rozhodla se ji uveřejnit v nesmírně drahém nákladu. Několik kousků proto dnes lze koupit za nehorázné peníze například v New Yorku nebo v Paříži. Co dělá ze Zakázaných pohádek takovou senzaci? Je to prosté: téma sexu, které lidi nikdy nepřestane zajímat, obrovský životní nadhled a nespoutaný odzbrojující humor. Třaskavá kombinace.

Petr Kořínek

Voják a pop

Zatoužil vojáček přeříznout popku, ale jak na to? Navlík si mundur, vyfešákoval se, vzal kvér a pochoduje k popovi.

„Tak otče! Přišlo nařízení, že všichni popové maj bejt vojebaný. Nastav zadek!"

„Ach, vojáku! Nedalo by se to nějak obejít?“

„To tak! Abych to tak odskákal já! Kalhoty dolů a zadkem ke mně!“

„Slituj se, vojáku! Nešlo by místo mě vojebat popku?“

„No, třeba jo! Ale ať se to nedoví živá duše, nebo bude zle! A co mi za to dáš, otče? Pod stovku nejdu!“

„Tady je, vojáku, jen mě v tom nenechávej!“

„Tak pojď, lehni si do vozu na břicho, na záda si polož popku, na ni vlezu já a budu jebat jakoby tebe."

Pop si lehl do vozu, popka na něj, voják jí nadzvedl podolek, a už to do ní sází. Pop ležel, ale pak to na něj přišlo taky: pták mu ztvrdnul, prolezl dírou ve dně vozu a trčí ven rudej jako krocan. A popova dcera hledí, hledí a pak povídá: „Jé, ten voják, ten má ale ptáka! Taťku propích, mamku propích, a ještě mu konec kouká ven!“

Přeložila Marcela Pittermanová. Volvox Globator, 2000.