Více než kultovní román
Tentokrát se budeme zasvěcovat do tajů kultovních. Povyprávíme si o románech, které se v minulosti staly předmětem uctívání, jakousi modlou určité umělecké skupiny či vyloženě celé generace. Kultovní dílo se vznáší mimo hlavní proudy, je provokativní, škádlivé a naléhavé zobrazení své doby. Lze se bavit i o současných kultovních dílech, ale to je zatím subjektivní názor, kultovní vám může přijít kdejaký počin, ale teprve čas ukáže, jestli šlo opravdu o formativní dílo, jestli ten autor fakt trefil do černého, či jen narýsoval jakousi zajímavou kulisu, která po prvním představení navždy zaniká.
Opravdové průlomové dílo je apelativním projevem tehdejší spodiny, podivných, ale tvůrčích individuí, těch zrádců systému, kteří se odvážili posbírat pekelnou stránku dokonalé společnosti, zabalit ji do krásného jazyka a hodit do světa toto nečekané, mnohdy pobuřující překvapení. Vybrala jsem tři díla různých časových etap, která zůstala moderní i v neuvěřitelné době 21. století. Vezmeme to hezky popořádku a dáme přednost staršímu.
Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera
V podstatě bestseller 18. století. Nedokážu si představit, že to někdo v té době nečetl. Vždyť hlavním tématem je nešťastná láska, a zajímalo by mě, jestli existuje šťastlivec, který ji nezažil. Či spíše smolař, protože taková láska je nepostradatelný inspirativní zážitek. Tento tah je výhrou! Navíc volba jazyka: emotivní, básnický, subjektizovaný, = přesvědčivý. Zároveň udržuje kompozici, zachovává linii, nic není na úkor příběhu. Nezapomíná ani na hluboké filosofické myšlenky, které však podává srozumitelně, selským rozumem. No nádhera! Další nastíněný problém je nekoherentní soužití se společností. Werther je nadaný senzitivní mladý člověk zavržený nudnými hloupými zbohatlíky. Neuznání mladého člověka konzervativní společností, je vůbec možné, že by tohle téma mohlo být někdy pasé? Dalším esem byl zvolený žánr. Máte něco proti? Pobuřuje vás to? No, ale jsou to dopisy, soukromé psaní určené blízkému příteli, tak, co je vám, sakra, po naší privátní korespondenci? Román v dopisech poskytuje beztrestné nahlížení do soukromí. Komu se to nelíbí… (doplňte sami) A za to, že román rozpoutal vlnu sebevražd, autor nenese zodpovědnost. Za co by ji taky měl nést? Za příliš autentické psaní? No tak, nejsme přeci děti…
27. října
Často bych si rozerval hruď a rozdrásal mozek, že člověk člověku dokáže tak málo dát. Ach, lásku a radost a vroucnost a slast, kterou si sám nepřináším, tu mi ten druhý nikdy nedá, a ani se srdcem po kraj plným blaženosti neobšťastním svého bližního, který přede mnou stojí chladný a nemohoucí.
31. října
Stokrát jsem už byl tak daleko, že bych se jí byl vrhl kolem krku! Bůh na nebesích ví, jak je člověku, vidí-li před sebou přecházet tolik líbeznosti a nesmí-li po ní sáhnout. A sahání po věcech je přece nejpřirozenější lidský pud. Nesahají-li děti po všem, co se jim namane? A já?
3. listopadu
Pánbůh ví, že často ulehám s přáním, ba někdy s nadějí, že se už neprobudím; a zrána zase otvírám oči, vidím slunce a jsem plný bídy. Ó, kdybych aspoň byl vrtošivý, kdybych dovedl ze všeho vinit počasí, třetí osobu nebo nějaký nezdar! Pak by přece nesnesitelná tíha neppokoje jen zpola spočívala na mně. Ale běda, cítím až příliš jasně, že na mně jediném je všechna vina – ne vina! Dost na tom, že jsem sám sobě pramenem veškeré bídy, tak jak jsem si kdysi byl pramenem všeho blaženství.
Mladá fronta 1968, přeložil Erik A. Saudek
Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye
Odhalení. To je vždy přitažlivé, zakázané, vzrušující. Obzvláště zjištění, že ten sympaťák, zodpovědný otec a manžel, tvůrce nejlepších anglických pohádek, není „normální“, že je buzerant, homouš, teplouš. Ten, jehož pohádky jsme četli dětem před spaním, jemu se líbí muži!, no chápete to? Něco pro společnost důležitého vyšlo na povrch, aniž by to bylo až tak zásadním momentem celého díla. Hlavně, pořád je to umění, fikce, a tam je vše dovolené…, jenže, pak se to potvrdilo v realitě, Wilde byl kvůli své homosexualitě vězněn, takže bylo nutné vědět, co vlastně ten podivín napsal, a tak se ten trochu chytřejší čtenář dozvěděl o lidské pomíjivosti, o své konečnosti. Se přeci nesluší připomínat člověku jeho banalitu! On je však nepopiratelný dekadent, který celým svým dílem symbolicky, ale přitom hmatatelně nastíní, jak marná je touha člověka po nesmrtelnosti. I ten nejkrásnější umře, i ty, čtenáři, umřeš, ale umění zůstává a jedině ono uchová svůj půvab.
Ano, přijde den, kdy bude mít obličej vrásčitý a scvrklý, oči mdlé a bezbarvé, postavu neladnou a znetvořenou. Ten nach mu ze rtů vyprchá a to zlato z vlasů se mu vytratí. Život, který v něm má zformovat duši, mu zničí tělo. Bude hrůzný, ohyzdný a těžkopádný.
Když na to pomyslil, jako nůž jím projel ostrý náraz bolesti a rozechvěl všechny jeho jemné nervy. Oči mu ztemněly do ametystova a pokryly se mlhou slz. Měl pocit, jako by se mu na srdce položila ruka z ledu.
„Vám se to nelíbí?“ řekl posléze Hallward, trochu popuzen chlapcovým mlčením, jehož význam nechápal.
„Ovšemže se mu to líbí,“ řekl lord Henry. „Komu by se to nelíbilo? Je to jedna z nejúžasnějších věcí v moderním umění. Dám ti všechno, co by sis za to rád řekl. Musím to mít.“
„To není můj majetek, Harry.“
„A čí je to majetek?“
„Dorianův, samozřejmě,“ odvětil malíř.
„Ten chlapec má ale štěstí!“
„Jak je to smutné!“ šeptal Dorian Gray, stále upíraje oči na svůj portrét. „Jak je to smutné! Já budu jednou starý, strašný, příšerný. Ale tenhle obraz zůstane vždycky mladý. Nikdy nebude starší než v tomto pamětihodném červnovém dni… Kdyby to tak mohlo být opačně! Kdybych tak já mohl zůstat vždycky mladý a stárnout kdyby mohl ten obraz. Za to – za to bych dal všecko! Ano, na celém světě není pranic, co bych za to nedal. Dal bych za to svou vlastní duši.“
Alpress 2005, přeložil Jiří Zdeněk Novák
Jack Kerouac: Na cestě
Asi nejkultovnější kultovní román pro laika i řadu literárních encyklopedií. Zrcadlo americké kultury asi 40–50.let, které odráželo všednost lidského bytí, obyčejnost spořádaných rodin a nudu provázející život tehdejšího člověka. Demonstrace pro svobodu, drogy, nezávazný sex, pro život samotný, přítomný, prožívaný. Román zastřený mystifikací, které dodnes věří řada učitelů češtiny a vykládají o zavedení kultu spontánního psaní. Říkalo se, že tento příběh, popisující divokou cestu napříč Amerikou, napsal Kerouac v jednom zátahu na ruličku toaletního papíru, že chyběla interpunkce a že to nemohl několik let vydat, protože nakladatel trval na doplnění interpunkčních znamének. Kerouac to dlouho odmítal, až se po letech dohodli na jakémsi kompromisu, dílo konečně mohla zhltnout celá generace beatniků a vytvořit si tak vlastní modlu. Skutečnost je však mnohem fádnější. Kerouac své dílo psal osm let v pohodlí doma u maminky, která mu vařila a pěkně o něj pečovala, zatímco synáček tvořil kultovní dílo, které mělo ovlivnit generace a generace. Proto je taky tak propracované. Omlouvám se, že jsem řadě lidí sebrala iluze. Představovali jste si toho drsného zfetovaného chlápka, kterej přímo po divoké souloži, ještě s baťohem na zádech píše zázrak na toaleťáku? Nenechte si ukrást romanticko-rebelskou představu a zapomeňte na předešlé řádky, třeba je to jen další mystifikace.
Zničehonic se ke mně Dean naklonil a tvářil se velice úpěnlivě: „Hele, Sale, rád bych tě o něco poprosil – je to pro mě moc důležitý – jsem zvědav, jak to přijmeš – jsme přece kámoši, no ne?“
„Jasně že jsme, Deane.“ Skoro se začervenal. Nakonec to z něj vylezlo: chtěl, abych se vyspal s Marylou. Neptal jsem se proč, poněvadž mi bylo jasný, že chce vidět, jak při tom Marylou vypadá s někým zrovna jsme seděli v Baru Ritzy, když se s tím návrhem vytasil; předtím jsme asi hodinu chodili kolem Times Square a hledali Hassela. Bar Ritzy je jeden z nejhorších pajzlů v okolí Times Square, skoro každý rok se tu mění název. Vejdete a nevidíte jedinou holku, dokonce ani v boxech ne, jen bandu hošanů navlečených do všelijakých podsvěťáckých hadrů od červených košil až po dlouhé kabáty vzor Al Capone. Chodí sem i prodejní nuzáci – kluci, co si vydělávají na živobytí u těch smutných starých komoušů v noci na Osmé avenue. Dean vešel dovnitř a přimhouřenýma oččima šmíroval z jednoho obličeje na druhý. Byli tam divocí černoští buzeranti, zachmuření cápkové s pistolemi, námořníci s kudlama, vyzáblí bezvýrazní narkomani a sem tam se objevil i nějaký ten obstarožní slušně oděný fízl, tvářící se jak bukmejkr a očumující zčásti ze zájmu a zčásti z povinnosti. Prostě místečko jako dělané pro Deanovu prosbu.Odeon 1980, přeložil Jiří Josek
