Náš další literární radar vám představí hned tři tituly, které ještě bez problémů najdete na pultech větších knihkupectví. Přesto se o nich nedá říct, že by byly aktuálními novinkami. Mrkneme se na obyčejný život anglického chirurga po 11. září, ponoříme se do světa ovcí, ve kterém budeme myslet jako ony, cítit jako ony a dokonce i vyšetřovat vraždu tak, jak to umí jenom ony. A celý tento tematicky pestrý literární výlet zakončíme filosofickými pohádkami, nad kterými by i Oscar Wilde zblednul závistí.
Sobota, Ian McEwan
Ve spojení s Ianem McEwanem často uslyšíte větu, že ho „v České republice již netřeba představovat“. A skutečně, nejen v ČR, ale i ve světě si tento šedesátiletý spisovatel vydobyl pozici hodnou piedestalu. A to vše jistě ještě mnohem více nabobtná, až vtrhne do kin adaptace jeho románu Pokání, která už teď vyhrává Zlaté glóby. Román Sobota je v tvorbě McEwana poměrně zlomovým dílem, v kterém se odklání od kréda „básník perverze“, který mu byl pro jeho chladný popis nepříliš příjemných scén (znásilňování, vražda, incest) připisován. Fanoušci Sobotu tedy většinou zavrhují a stěžují si na umírněnost, literární kritici jásají, s jakou bravurou je příběh Henryho Perowna, chirurga žijícího spořádaným životem na náměstí v centru Londýna, vyprávěn. Idyla se ale nekoná, po celou dobu příběhu na vás číhá jakási nejistota a úzkostný strach o vlastní život a život milované rodiny, který každého občas přepadne. Způsob narace dost často připomíná ve svém kouskovitém vyprávění založeném na asociacích proud myšlení Woolfové či Joyce. Po formální stránce tomu tak ale není, a vy brzy zjistíte, že zdánlivě náhodné asociace jsou vševědoucím vypravěčem pečlivě vybrané a do posledního detailu precizně propracované stejně jako neurochirurgická práce samotné hlavní postavy.
Ukázka:
Zvedá se a splachuje po sobě. Alespoň jedna molekula z oněch tělesných výměšků na něho jednoho dne spadne v podobě deště, tak to alespoň psali ve směšném článku v časopise, který se povaluje v kantýně u operačních sálů. To tvrdí čísla, jenže statistické pravděpodobnosti nejsou totéž co pravda. Znovu se setkáme, nevíme kde, nevíme kdy. Pobrukuje si tuhle válečnou písničku a přes širokou zelenobílou mramorovou podlahu kráčí k umyvadlu, aby se oholil. Bez tohoto ranního rituálu se cítí neúplný dokonce i v den, kdy má volno. Z Thea by si měl vzít příklad, jak se nad to povznést. Henry má však rád dřevěnou misku, štětku jezevčích chlupů a čepelky se třemi břitvy na jedno použití – jaká to marnotratnost – s důmyslně klenutou, vroubkovanou, ostře zelenou rukojetí. I to, že může jezdit tímhle průmyslovým klenotem po povědomé části svého těla, mu bystří myšlenky. Měl by si najít, co napsal Viliam James o zapomínání slova či jména; zůstává po něm mučivý, téměř prázdný obrys, avšak ne zplna definující myšlenka, kterou svého času obsahoval. I když bojujete s otupělostí špatné paměti, víte naprosto přesně, co zapomenutý pojem není. James se uměl zaměřit na překvapivé banality – a podle Perownova skromného úsudku napsal vybroušenější prózu než jeho hnidopišský bratr, který bude raději kolem věci kroužit sterými různými způsoby, než aby ji nazval pravým jménem. Causy, arbitr jeho literárního vzdělávání, by s tím v životě nesouhlasila.
Glennkill – ovce vyšetřují, Leonie Swannová
Pokud se podíváte na zadní stranu přebalu této knihy, spatříte rozverný obličej autorky, který vám už tak trochu napoví, jaký bude celý příběh knihy. Ironický až do morku kostí, parodující všechny sorty detektivek a s lehkostí nastavující zrcadlo dnešní (a nejen irské) společnosti. V celé knize ani tak nejde o to, že někdo zabil ovcím pastýře a ony se snaží najít vraha, i když celková zápletka neustále děj táhne a popohání k nezvratitelnému závěru. Čtenář ale tak trochu zabředne, ať chce nebo nechce, v samotném životě ovčího stáda, ráno se s nimi budí, večer s nimi chodí spát, nahlíží s pomocí autorky do jejich travou omámených myšlenek a názorů o lidech v celém Glennkillu a nepřeje si, aby to skončilo.
Ukázka:
„Ta rudá žena také není hloupá,“ řekl s mírným náznakem hrdosti Othello.
„To tedy ne.“ Slečna Maplová přikývla. „Ta rudá žena není ani trochu hloupá.“
„Nevěděla jsem, že Georgie má dítě,“ řekla Maude. „Cítili jste to přece?“ Některé ovce teď přilákal zajímavý rozhovor mezi Maplovou, Othellem a Maude. Přikývly. Pach rodiny. Pot a kůže a vlasy. Neomylně Georgeova dcera.
„Nevíme, co to znamená,“ řekla Cordelie. To byla pravda. Pro ovce není důležité, kdo je otec, samec, který ovci obskočí. Kdo ale mohl vědět, jak to chodí u lidí? V románech s Pamelou byl nějaký otec, který zamknul svou dceru, aby nemohla utéct s baronem.
„Ta jablečná Pamela určitě není matka,“ řekla Klubíčko. Znovu na sebe bezradně pohlédli. Co by to mohlo znamenat? Bylo to důležité?
„Řekla něco důležitého,“ pokračovala slečna Maplová. „Je jako Georgie, říká důležité věci tak, že je může pochopit i ovce. Řekla, že lidé jsou stádní zvířata. To mi připadá celkem výstižné.“
Slečna Maplová teď úplně zapomněla na pastvu a pobíhala rozčileně sem a tam.
„Všichni tam bydlí na jednom místě, ve vesnici. Přišli najednou, aby si prohlédli rýč. Jsou to stádní zvířata. Proč ale…“
Slečna Maplová zůstala stát.
„Proč nám to připadá tak nové? Proč jsme nevěděli, že lidé jsou stádná zvířata?Odpověď je jednoduchá.“
Slečna Maplová pohlédla ostře na ovce kolem sebe. Na jejich obličejích bylo vidět, že pro ně odpověď až tak jednoduchá není. Když už chtěla pokračovat, Sir Ritchfield rozčileně zabečel.
„Opustil stádo,“ bečel. „George opustil stádo.“
Leonnie Swannová, Glenkill – ovce vyšetřují, Argo, 2006, Praha, str. 117–118
Pohádky, Hermann Hesse
Soubor osmi pohádek Hermanna Hesseho připomíná spíše soubor krátkých meditativních povídek, zabývajících se filosofickými tématy, než pohádky v pravém slova smyslu. Svými často špatnými konci a moderně pojatou pohádkovou fabulací a poetikou připomínají Wildeova Šťastného prince a jiné pohádky, a to především Hesseho první pohádka Augustus. Ty, kteří Hesseho znají, však nepřekvapí, že těchto osm pohádek je intelektuálně mnohem náročnější. Pokud jste si tedy plánovali čtení tohoto krátkého souboru pohádek dětem na dobrou noc, budete možná mile překvapeni a vaše dítě zklamáno.
Ukázka:
Král upřel zrak na posla, zdálo se, že ho opovážlivost takové otázky rozezlila. Avšak dlouho pátrat hněvným pohledem v jasných, nezáludných očích cizincových nedokázal
„Jsi dítě,“ odpověděl, „a toto jsou věci, kterým nemůžeš rozumět. Za válku nikdo nemůže, přijde sama od sebe jako bouře a blesk, a my všichni, kdož v ní bojujeme, nejsme její původci, jsme jen její obětí.“
„Pak asi velmi snadno umíráte?“ vyptával se mládenec.“ U nás doma v mé vlasti se smrti sice nijak zvlášť nebojíme a většina lidí jde ochotně, mnoho z nich dokonce radostně vstříc proměně. Přesto by se žádný člověk neodvážil usmrtit druhého člověka. Na vaší planetě to musí být jinak.“
Král zavrtěl hlavou. „U nás se sice nezabíjí zřídka,“ vysvětloval, „nicméně to považujeme za nejtěžší zločin. Jedině ve válce je to dovoleno, protože ve válce nikdo nezabíjí z nenávisti nebo závisti a ve vlastní prospěch, nýbrž všichni dělají jen to, co od nich žádá společenství. Ale mýlíš se, když si myslíš, že umíráme snadno. Když se podíváš do tváří našich mrtvých, můžeš se o tom přesvědčit. Umírají těžko a neradi.“
Jinoch si to všechno vyslechl a užasl nad smutkem a tíží života, jaký lidé zřejmě vedou na této planetě.
Hermann Hesse, Pohádky, Argo, 2005, Praha, str. 73–74
Napsat komentář