literatura

Název knihy promlouvá ke čtenáři s celkem až mrazivou přesností, s čím má tu čest. V nelítostném světě Krvavého poledníku teče krev proudem a lidský život neznamená víc, než kolik námahy je třeba na jeho umlčení, podplacení či trvalé zmrzačení. Divoký západ a jeho krutí hrdinové, to jsou hlavní hráči na poli Krvavého poledníku, jejž napsal známý americký autor již v osmdesátých letech minulého století. Avšak tehdy se v Americe nesetkal s příliš příznivým ohlasem. Ale dnes je tomu jinak. Vydavatelství Argo přináší drsnou klasiku poté, co si McCarthy získal čtenářskou přízeň svými posledními romány Cesta a Tahle země není pro starý, které si nedávno vzal na paškál Hollywood a vytvořil z románových předloh snímky, jež stojí v každém případě za zhlédnutí.

V době vzkvétajícího fenoménu profesionálních matek, kdy z nejen bulvárních časopisů pokřikují celebrity, že rození potomků se stalo naplněním jejich života, jež je neskutečně baví a kterému nejlépe je se plně obětovat a nic jiného v životě už nedělat, přichází Tom Hodgkinson s odvážným tvrzením, a to sice: člověk by na jednu stranu měl své děti respektovat, na stranu druhou kvůli nim ale dobrovolně nemusí – a co víc: NESMÍ – praštit se vším, co dělá jeho existenci na světě šťastnou. Jen šťastný a vyrovnaný jedinec podle autora totiž vychová zase šťastné a vyrovnané lidi.

Přestože se rozhodně nedá říci, že by měla česká literatura pro děti chudou historii, v poslední době ve světě dětské představivosti vládnou spíš filmy (zejména ty americké animované) s čestnou knižní výjimkou Harryho Pottera. Možná by se dalo namítnout, že ani příběhy tohoto mladého kouzelníka nejsou zrovna pro děti. Ani Kryštofův Vzdušný zámek rozhodně není pro ty nejmenší. Doporučení na konci knihy uvádí: „Pro čtenáře od 10 let.“ Pokud tedy máte doma ratolest v tomto radostném věku, zkuste ji na chvíli odtrhnout od obrazovky. Kryštofův Vzdušný zámek má totiž co nabídnout.

Jak už sám název napovídá, nová kniha z „Ecovské edice“ nakladatelství Argo je určena pro všechny bibliofily, milovníky literatury a oddané uctívače Umberta Eca, který na sebe v rozsáhlém a velice fundovaném rozhovoru prozradí například i to, že i takový intelektuál, jako je on sám, si mezi psaním knih a esejí také rád „zapaří“ nějakou tu hru se svým synem. A hned vzápětí dozná, že zpravidla takové hry prohrává na plné čáře.

Taky se vám občas chce do všeho kopnout? Anebo ještě lépe, do někoho kopnout? Jen málokterý z nás ale přejde od chuti k akci. A když už přejde, tak to už vážně musí být. Jenže pak existují tací, kteří nelitují věnovat energii na vymyšlení důkladného plánu, jak někoho či něco správně nakopnout. Anebo to dělají od přírody? Ať tak či onak, seznamte se s Rileyho Sobeckým prasátkem, které všechny tyto požadavky splňuje do detailu.

Ferdydurke, to je první „velké“ dílo Witolda Gombrowicze. A nejen to. Autorovým původním záměrem bylo napsat krátkou satiru namířenou proti recenzentům a kritikům své první knihy nazvané Zápisník z doby dozrávání, kteří mu vytýkali právě jeho „nezralost a nezkušenost mládí“. Jenže krátká satira se Gombrowiczovi trochu vymkla z rukou, dílo se samo začalo psát a rozličné Formy a Identity spolu začaly soupeřit.

Po třech letech spatřilo světlo světa společné dítě katedry estetiky Filosofické fakulty a katedry filosofie a přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Na jeho zrodu se podíleli hned tři otcové: Karel Stibral, Vlastimil Zuska a Ondřej Dadejík. Pokud vás zajímá estetika přírody, anebo ještě lépe, pokud o ní doposud nevíte vůbec nic, neváhejte a pokračujte ve čtení!