literatura

V obsáhlém medailonu Američana Freda Chappella na konci knihy se dozvíme, že tento autor je milovníkem žánrové literatury. Dokonce odmítá, že by se literatura měla dělit na vysokou a nízkou. Nejraději tvoří povídky, které považuje za nejobtížnější literární formu. Sbírka povídek Věci mimo nás ukazuje, že v tvorbě povídek dosáhl jejich autor mistrovství a že rozdělení na vysokou a nízkou kulturu tady opravdu není důležité.

Nakladatelství Argo zatím vydalo tři romány od Sarah Watersové: Zlodějku, Malého vetřelce a debut Špičkou jazyka. Všechny mají přes 500 stran. Už v roce 1900 psal nakladatel Samuel Fischer Thomasi Mannovi jako reakci na rukopis jeho prvotiny Buddenbrookovi: „Myslíte, že by bylo možné dílo o polovinu zkrátit? Pokud ano, jsem nakloněn záměru Vaši knihu vydat. Román o šedesáti pěti arších je pro dnešního čtenáře příliš velkým soustem.“ A co by asi napsal na podobně dlouhý román v dnešní uspěchané době, kdy už prý skoro nikdo ani nečte…

I když to tak asi nevypadá, došlo vydáním více než padesát let starého románu Temná komora Damoklova v českém překladu k významné literární události. Willem Frederik Hermans patří mezi největší postavy nizozemské literatury (minimálně té moderní). Protože si ale nepřál být překládán v zemích s totalitním režimem, jako bylo Československo, mohou se s ním ti čeští čtenáři, kteří nevládnou nizozemštinou, seznámit až nyní. Není ale na toto seznámení už pozdě? Opravdu jsou klasikové nesmrtelní, nebo se to jen tak říká o velikánech minulosti, které už dnes nikdo nečte?

Ten, kdo žije na sídlišti, možná chápe ten nepříjemný pocit, který se dostaví v neděli večer, když se člověk vrací z víkendu stráveného kdekoliv jinde, jen ne mezi paneláky. Tento stav postavy této knihy dobře znají. Přestože si autorka vybrala pro svůj příběh konkrétní prostředí, není jeho zeměpisné určení zcela podstatné. Koneckonců, za popisem bratislavské Petržalky můžeme vidět nejen jakékoliv jiné sídliště, ale také spletitost lidských vztahů.

Je zajímavé sledovat hosty posledního dne festivalu. V neděli lze na Světě knihy potkat několik druhů lidí: věrné (alias závisláky), kteří nemůžou vynechat ani jeden den, opozdilce – ti to dříve nestihli, šetřílky, jež nalákalo snížené nedělní vstupné, a také ty, kteří se jen neradi tlačí v davu a doufají, že se tomu vyhnou. Ti byli ale zklamaní. I nedělní program – byť ne tak bohatý na slavné autory a zajímavé besedy – totiž do Průmyslového paláce na pražském Výstavišti přilákal mnoho fanoušků literatury.

Žalmy v podobě audioknihy, debata s lužickosrbským spisovatelem Jurijem Kochem o tom, jestli se měla Lužice připojit k Čechám, otázka, proč už Emil Hakl nepíše básně, nebo ukázky z nového románu polské spisovatelky Olgy Tokarczukové. To a mnohem víc jste se mohli dozvědět na dalším ročníku mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy. Pokud jste si do Průmyslového paláce v Holešovicích cestu nenašli, tady je drobné ohlédnutí za několika střípky z pátečního a sobotního programu.

Už po šestnácté se davy literárních nadšenců a fanoušků sběhly, aby prozkoumaly, co je nového na knižním trhu, využily veletržních slev, vlivem plných tašek si ztrhaly záda a poslechly si přednášky a diskuze předních odborníků. A co více, stánky s kávou, míchanými drinky a občerstvením přímo vybízely k zasvěceným hovorům či jen „pouhému“ prolistování nových knih.