literatura

Taky máte při pohledu na novou básnickou sbírku domácí provenience pocit, že jméno autora už jste někdy slyšeli, ale nemůžete si vybavit nějaký silný moment z jeho předchozí knihy? Že se poetiky současných českých básníků zase až tolik neliší a v množství jmen se orientuje jen stěží? Svou třetí sbírkou nazvanou Spižírna se Tomáš T. Kůs téměř nenápadně, zato s hlubokou intenzitou básnického prožitku, přidal k autorům, jejichž dílo se vyplatí sledovat.

Na první pohled se hrdinové románů norského spisovatele Erlenda Loeho mohou zdát lehce vyšinutí až nenormální. Jeden po neškodném pádu z kola usoudí, že nemůže dál žít stejným způsobem, a „odstěhuje“ se do lesa, další prodělává podobnou existenciální krizi, ale řeší ji sepisováním různých seznamů a obdivováním Alanis Morissette a hlavní postava románu Fakta o Finsku se pro změnu bojí vody. Jenže při bližším pohledu je čím dál tím jasnější, že se za těmito „ujetými“ a s nadsázkou a se zvláštním humorem podanými příběhy skrývají až bolestně reálné osoby. Osoby, které se bojí osamělosti a v této době si připadají ztraceně.

Byl by to téměř hřích, nezačít květnové literární novinky slovy klasika: „Byl první máj, byl lásky čas“. Pravda, může to znít i jako klišé, které v tuto dobu napadne kdekoho, ale v souvislosti s dvoustým výročím narození jednoho z našich nejvýznamnějších básníků Karla Hynka Máchy by byla opravdu škoda si tento dnes již klasický úryvek Máje, vrcholného díla českého romantizmu, nepřipomenout. A protože k Máchovi ten máj již téměř dvě stě let tak nějak patří (přestože se narodil i zemřel až v listopadu), není divu, že mnohé oslavy letošního „máchovského roku“ připadají po celé republice na květen. Například na pražském Petříně (kromě snahy o světový rekord v líbání pod třešní) si můžete na prvního máje vyslechnout u Máchovy sochy čtení poezie mladých básníků. A pokud vás to táhne spíše do přírody, s Máchou se setkáte třeba na hradech Houska či Bezděz.

Kniha amerického spisovatele Dana Browna Šifra mistra Leonarda dostala mnoho lidí po celém světě do kolen. Jen málokoho nechala ať už v pozitivním či negativním slova smyslu klidného. Autor v ní bez zbytečně přemyšlených křečovitých konstruktů odkrýval myšlenky rezonující s tématy, která znal alespoň okrajově každý čtenář, pustil se odvážně do výkladu Ježíšovy pokrevní linie a mimo to také nabízel kontroverzně jiný pohled na dnes tolik diskutovanou roli ženy v církvi. Když k tomu připočteme dávku napětí, dobře načasované zlomy, překvapivé odhalení i to, že se příběh odehrával ve velkých evropských městech, je jasné, že šlo o titul, který sedl – určitě nejen – českému čtenáři jako ulitý.

Jen několik měsíců po poslední sbírce Pomníky z asfaltu (jejíž recenzi si na našich nekulturních stránkách můžete přečíst) vyšla Pavlu J. Hejátkovi další drobná knížka nazvaná V prachu dvaceti let… Shromažďuje zde verše, které vznikly v průběhu roku 2009 jako reflexe dvacátého výročí sametové revoluce. Kdo jiný by koneckonců měl na podobnou událost reagovat než jeden z mála českých politických básníků?

Devátý ročník předávání literárních cen Magnesia Litera, který se uskutečnil 18. 4. ve Stavovském divadle, proběhl v rozverně pokleslém duchu. Literáti vylezli ze svých skrýší, oprášili slavnostní oděvy a rozpačitě se snažili sžít se situací, že pro tento večer jsou právě oni obletovanými hvězdami. Ač pro začínající autorku Aňu Geislerovou Litera nevybyla, na náladě jí to neubralo a všechny ceny s pomocí předávajících doputovaly ke svým majitelům.

Magor Ivan Martin Jirous vzpomíná. A trvá to celých pět hodin šest minut. Mnozí by po těchto vstupních informacích možná očekávali stokrát provařené a dnes až téměř za klišé považované vyprávění o tom, jak se za minulého režimu nedobře a bídně žilo. Omyl. Nikdo si na CD novince vydavatelství Radioservis srdceryvně nestěžuje, nikdo nikoho nenapadá, neudává ani neosočuje. I tak se ale člověku, jemuž komunismus – prozatím – nezasáhl do aktivního života, skládá nekompromisně přesný obrázek, jaké to tehdy tedy asi vážně bylo.