literatura

Jen vzácně se přihodí, že vznikne text o architektuře, který je napínavým literárním dobrodružstvím. Mezi zářné výjimky jistě patří kniha Třeštící New York Rema Koolhaase. Uplatnění paranoicko-kritické metody, původního vynálezu surrealistů, na historii mrakodrapů na Manhattanu je nezaměnitelným autorským gestem. Od prvního vydání této knihy uplynulo více než třicet let. Rem Koolhaas se mezitím stal respektovanou postavou světové architektury. Nedávno, přesněji v roce 2007, konečně vyšel i český překlad.

Dá se udělat napínavý příběh s historickou záhadou jako lehké čtení s jemným humorem a bez nutnosti vymýšlet si zcela nereálné souvislosti? Dalo by se říct: „Ano, dá se, pane Browne, a netvařte se, že ne.“ Goetz ale jistě nenapsal Intriku po anglicku jenom proto, aby ukázal, proč se Šifra mistra Leonarda dočkala tolika kyselých úsměvů. Na druhou stranu – srovnání těchto dvou knih je jedna z věcí, která čtenáře napadne už po několika kapitolách.

Když se osmatřicetiletá začínající spisovatelka Catherine O’Flynnová snažila vydat svou prvotinu s názvem Co se ztratilo, dlouho to vypadalo, že neuspěje. Oslovila patnáct nakladatelů a pět agentů, ale všichni ji odmítli. Ne snad proto, že by její kniha nebyla dost dobrá, ale proto, že nezapadala do žádné žánrové škatulky. O’Flynnová se však nevzdávala, a když konečně našla nakladatele, situace se zcela obrátila. Za svůj debut posbírala několik literárních ocenění a již nyní se podle něj natáčí celovečerní film.

„Agnes je mrtvá. Zabil ji tento příběh.“ Takto začíná útlá novela současného švýcarského spisovatele Petera Stamma. Říká se, že vyprávění oddaluje smrt, je jejím popřením. Teoretici mluví o smrti autora a kdovíčem dalším. Po přečtení tohoto milostného „příběhu v příběhu“ se všechno jeví jako banální hra, pouhé slovíčkaření. Literatura může mít na náš život daleko větší vliv, než jsme si ochotní přiznat…

Gabriel García Márquez patří k autorům, které jistě není nutné představovat. Jeho knihy čtenář pozná na dálku díky typickým přebalům, v jakých u nás vycházejí. Když otevře knihu, najde v nich poměrně velká písmena, která jsou pro česká vydání Márquezových děl také charakteristická. A když se začte, pochopí, že opět neprohloupil, když si vybral Márqueze. Třeba jeho sbírku povídek Pohřeb Velké matky.

Mýty jsou nadčasové příběhy, z nichž si my lidé i dnes odvozujeme naše životy. Jsou v nich obsaženy naše obavy, přání, způsob vnímání světa. A zpracovat starověký mýtus v moderním duchu, to je velká výzva, na niž odpověděla v rámci knižní série s názvem Mýty více než desítka předních světových spisovatelů. Chopila se jí i úspěšná polská prozaička Olga Tokarczuková, která má na svém kontě hezkou řádku prestižních literárních ocenění. Ve své poslední knize s názvem Anna In v hrobech světa jen dokazuje, že svět mýtů a dnešní moderní doba mají k sobě docela blízko – i když obojí může být v jejím podání ryze fiktivní.

Americké autorce Rachel Resnickové nelze upřít jedno – nebojí se jít s vlastní kůží na trh. V autobiografické knize Závislá na lásce líčí čtenáři svůj nepříliš šťastný životní příběh, který zaujme v první řadě svou otevřeností. Resnicková se v něm nestydí vyznívat jako naivní, manipulovatelná i fanaticky až patologicky milující žena, čímž ve výsledku dosahuje toho, že čtenář – nebo spíše čtenářka, lépe řečeno – pomine formální nedostatky textu, aby si dočetl/a, jak ona životní jízda končí.