literatura

Tři paralelní příběhy lidí, jejichž pravidelným tématem dne jsou od časného rána špeky (ano, ty špeky), by více vystihoval název Grantovi Špeci. Domněnka, že se jedná o knihu o tlustých lidech, je však mylná, skutečně tlustý člověk se zde vyskytuje jen jeden. Spoluautor Červeného trpaslíka dokázal, že toto téma je ožehavé pro celou společnost a že jsou s ním propojené nejširší vrstvy napříč celou společností. Nebyl by to však Rob Grant, kdyby z toho nevykřesal nevyčerpatelný zdroj humoru, hlubokých myšlenek a nezbylo místo i na trochu lásky.

Kasteláni to nemají nikdy jednoduché, život na venkovském zámku nepřináší příliš mnoho výhod, a pokud je zdejší personál tak trochu zvláštní, může se z idylického pobytu stát velmi rychle noční můra. Zvlášť pokud se na zámku začnou dít podivné jevy, jednoduše řečeno, začne tu strašit. Prozaická prvotina Jana Bittnera je tajemnem naplněná k prasknutí a žádá si přečtení „na jeden zátah“, přičemž ohlížet se zpět a postávat dlouho na jednom místě se příliš nedoporučuje.

Po krátkém seznámení s letošním laureátem Nobelovy ceny za literaturu nemůže chybět ani recenze alespoň jednoho díla. Česká databáze je poměrně skoupá na Le Cléziovy tituly, z přibližně pěti knih dáváme možnost k seznámení s Bludnou hvězdou, románem tvořeným pavučinou mezilidských vztahů a svébytnou lidskou výpovědí. V trvalé aktuálnosti děl, kterými se autor vepsal do dějin, je právě tato kniha pro nás mementem.

Pokud vám nevadí hovorová čeština, nadměrné užívání sprostých slov a máte-li rádi drsné, lehce násilné fiktivní příběhy odehrávající se v nereálném světě, přesto protkané autobiografickými nitkami, může pro vás být poslední román básnířky, prozaičky a zpěvačky Natálie Kocábové tím správným výběrem. Jestli vás ovšem uvedené prvky nelákají, nemá vůbec cenu se do čtení pouštět. Zmíněné položky totiž tvoří jádro knihy, protkané smrtí, krutostmi a smutkem.

I literárně poměrně vzdělaný člověk si již několik let klade otázku, proč získává Nobelovu cenu za literaturu spisovatel, který není čtenářské obci nijak přehnaně znám. Nejinak je tomu i u Le Clézia. Přesto není nikterak těžké si ujasnit důvody, proč to byl letos právě on, kdo zmiňované ocenění obdržel. A těch důvodů není málo, byť by každý z nich sám o sobě jistě nebyl považován za dostatečný pro udělení také cti, jaké se spisovateli může dostat. Ano, letošní laureát zkrátka vyhrál na body, a nikoliv K.O.

Rozhodne-li se autor psát tak, aby mu již vlastní psaní a myšlenkové pochody při něm probíhající byly zábavou, naskýtá se čtenáři možnost příjemného zážitku, odlehčeného od náročných zádrhelů logiky a vztahů. Ne však pokud se uvedená snaha o zábavné psaní mine účinkem a konzument textu je vystaven nejnepředstavitelnějším vztahům mezi smysly a znaky. Pavel Torch tak ve své knize Já, ideální partner neustále nutí čtenáře klást si otázku, co si má představovat jako reálné a co nikoliv, aby na konci knihy rezignovaně mávl rukou s vědomím, že reálného z této knihy zkrátka nemůže být nic.

Haklova kniha Let čarodějnice opisuje kruh – první a poslední věta na sebe odkazují. V obou vypravěč popisuje svou každodenní jízdu tramvají, při níž ho „naplňuje bezdůvodné dopolední štěstí“. Co se vlastně stalo mezi dvěma jízdami tramvají a čím Hakl navozuje pocit onoho bezdůvodného štěstí i u čtenáře?