literatura

Představte si jiný svět. Svět zombií a čarodějnic, duchů, podivných inteligentních králíků, mimozemšťanů, zrajících lidí, kabelek obsahujících elfí říši a zběsilých televizních seriálů, které splývají s realitou. Ale nepředstavujte si ho tak, jak se o něm obvykle píše, ať už v hororech, dětských pohádkách či sci-fi a fantasy knihách. Zapomeňte na všechno, co jste kdy o něm i o jeho obyvatelích věděli. Protože ten zvláštní a nepochopitelný svět je tu. Zcela nově. Funguje podle jiných pravidel. A zdá se, že to vůbec nikoho nepřekvapuje…

Paulo Coelho patří k autorům, které nejen spolehlivě poznáte, ale kteří vás ani nepřekvapí. Už před drahnou dobou si jasně vytyčil svůj styl, který neobměňuje ani nerozvíjí. Patrně mu plně vyhovuje a určitému publiku (teď již pravděpodobně ustálenému) také. Jeho neměnný vypravěčský, potažmo tvůrčí styl se honosí jistou výhodou: přesně víte, v jakém rozpoložení po kterékoli Coelhově knize sáhnout (pokud vůbec) a nezranit se.

Kniha příznačně vydaná v devátém roce poslední dekády je označovaná za jeden z vrcholů ženského románu na konci 19. století. Patří mezi přelomová díla psaná v duchu novodobého nazírání na ženství a současně je jedním z prvních románů o ženách, pro ženy a psané ženami. Především v tomto kontextu je jeho autorka zapsaná v dějinách americké literatury.

Pokus o oživení legendy z nedávné historie, ke které se v těžkých dobách upínaly naděje národu, ale která je již dnes takřka v zapomnění, to vyžaduje jednak znalost historických souvislostí, jednak skvělý vypravěčský talent a smysl pro zápletku. Dokonale namíchaný koktejl uvedeného předkládá Petr Stančík takovým způsobem, že čtenáře nenechá ani chvíli na pochybách, zdali je právě on ten pravý, kdo se měl tohoto úkolu zhostit.

Být bohémem není žádná idyla. Člověk na to totiž musí mít: a) peníze, které je ochotný vynaložit místo na živobytí na zábavu, b) čas, aby mu nevadilo, že třeba něco promešká, ale především c) játra (ach, ten alkohol!). Život jednoho takového obyčejného českého (či vlastně moravského) bohéma můžeme sledovat v deníku brněnského spisovatele a všestranného umělce Mariana Pally. Svou knihu pojmenoval Teplé škvarky, což je název, který se mu líbil v zimě.

Když Mária Štěchová kdysi recenzovala první český překlad Odyssea Jamese Joyce, prohlásila v článku „Slavný Joyce“, že knihu nedočetla. Já Odyssea dočetl a bavil jsem se při tom. Postmoderní román Pétera Esterházyho Malá maďarská pornografie jsem ale odložil několik stran před koncem. Skutečně mi působilo mentální bolest číst byť jen každý další odstavec.

Jestli byla kniha Na cestě pro někoho biblí, dala by se Kerouacova Kniha snů přirovnat k biblickému apokryfu, který polovina přečte s lačností a polovina zavrhne jako něco nepřístojného. Kniha snů je totiž pouze „sbírkou snů, kterou Kerouac naškrábal vždy po probuzení ze spánku“, jak je vysvětleno ihned v předmluvě knihy. Potenciální čtenář, který si nad tímto úvodem zamne ruce a vyrazí k pokladně s knihou v domnění, že ho čekají hodiny nefalšovaného beatnického surreálna, však bude možná překvapen.