literatura

Předávání literárních cen se sice v Čechách netěší takové mediální pozornosti, jako je tomu například u výročních filmových cen či u emoce vzbuzujících (a velké otazníky kladoucích) cen hudebních, ale i přesto se do povědomí čtenářů dostaly. Literárních cen není poskrovnu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Máme ceny pro začínající autory, pro básníky, pro překladatele, cenu za celoživotní přínos, ceny nesoucí jména všelijakých význačných českých literátů – osoby zainteresované (s tendencí k nesystematičnosti) se v nich mohou velmi snadno ztratit. Ovšem ne-literátům při otázce po českých literárních cenách jistě jako první na mysl vytanou právě Magnesie Litery.

Deset let života je poměrně dlouhá doba, za kterou se dá stihnout leccos. Někdo vystřídá několik účesů, jiný několik partnerů, další volí raději změny zaměstnání – ale všichni mají jedno společné: ujdou pořádný kus cesty, jistým způsobem dospějí a vyvinou se. A nejinak tomu je i u české slam poetry. Letos oslaví desáté narozeniny, proto než začnete přemýšlet, co pěkného jí darujete, zajděte se 1. 2. podívat do Rock Café, jak jí ta desítka na dortu sluší.

Je velice těžké, vlastně až trochu nesmyslné, kritizovat debut osmnáctiletého autora, který se teprve hledá. A to nejenom jako autor, ale i jako dospívající člověk. Bludy z nudy mladého spisovatele, který píše pod pseudonymem Sacha Sperling (vlastním jménem Yacha Kurys), nejsou beletrií pro široké čtenářské publikum, ale spíše zajímavým dokumentem nadcházející generace, o které nevypovídá samotný text, ale spíše to, co v textu zcela očividně chybí.

Schválně jestli uhádnete, o čem je řeč. Dlouhá fronta, mladí lidé vystylovaní, skoro jako by se chystali na Code:Mode, napjatá atmosféra, noha na noze, rozlité pivo, kvůli kterému pravidelně vyletí rychlostí blesku směrem vzhůru řada zmáčených obětí, narážky na aktuální témata, salvy smíchu, moderátor v čapce a šále, papírová čísla, poezie v praxi, šarmantní organizátor? No neříkejte, že ani po narážce na Tomáše Kůse nevíte. Dámy, styďte se! Vám ostatním gratulujeme, rozluštili jste podle indicií pozvánku na slam poetry, vyhráváte – no, nejsme Pevnost Boyard, setkání s Paklíčem či zlaté mince to nebudou, ale můžete se námi nechat pozvat na pražské regionální kolo slam poetry, což také není od věci!

Knižní recenze je odjakživa žánrem velmi subjektivním, a některé knihy tak mají tu smůlu, že se dostanou do ruky recenzentovi, který nedokáže náležitě ocenit jejich kvality tak, jako je oceňují jiní. Nic na tom nezmění ani fakt, že kniha sbírá jednu cenu za druhou v literárních soutěžích a odborná kritika se o ní vyjadřuje s pochvalou. To je bohužel případ knihy Jeff v Benátkách, Smrt v Benáresu, kterou její recenzentka navzdory pozitivním ohlasům neocenila stejným způsobem, neboť dojem z knihy a názor na ni se s nimi zkrátka neslučuje.

Českému čtenáři se dostává do rukou druhý román mladé rumunské autorky s názvem Reality Game Show. Obdivovatelé její prvotiny Archandělé neumírají si mohou být téměř jisti, že je ani tato kniha nezklame. Ty, kterým se zdáli Archandělé příliš snoví a snad i naivní, překvapí Anca Maria Mosora neobyčejnou, téměř thrillerovou zápletkou, aniž by ztratila na schopnosti popisovat i šedou až černou realitu velmi krásným poetickým jazykem.

Kdyby měl někdo zfilmovat příběhy Petera Stamma, musela by to být Claire Denis nebo Lars von Trier. Francouzská režisérka pro její talent vykouzlit bez jakýchkoliv filmařských efektů posmutnělou atmosféru a s minimem dialogů vytvořit důvěrný, sentimentu prostý vztah diváka k postavám příběhu. A Lars von Trier? Snad pro jeho cit naslouchat vnitřním pochybám svých antihrdinů, a především pro jeho umění zachytit tento mentální neklid na plátně. Zhruba v takových, takřka „filmových“ dimenzích se pohybují i povídky Petera Stamma.