literatura

Jaroslav Rudiš napsal román o punku, o tom, čím kdysi byl, čím už není a co se z něho stalo. Konec punku v Helsinkách je o stárnutí, o přicházení o iluze, o vzpomínkách, promlčených chybách, ale i o současném světě, který z revolty dělá pěkný byznys. Je to tak, stejně jako se autor kultovního Nebe pod Berlínem dostává do těch nejlepších let, zraje i jeho tvorba. A i když se v nové knize dostává ke slovu smutek a letargie, vtip a nadhled se u Rudiše neztrácí.

Harry Mulisch byl bez pochyby jedním z největších nizozemských spisovatelů nejen dvacátého století. Pro mnohé zůstane největším literárním velikánem Nizozemska všech dob. Neproslavil se jen svými díly, ale i jasnými a často nepopulárními názory na politiku nebo osobitým přístupem k nizozemskému jazyku a pravopisu. Psal nejen prózu, ale jako prozaik dosahoval největších úspěchů. Harry Mulisch zemřel 30. října 2010 ve věku 83 let, a tak získalo nedávné vydání jeho největšího díla v českém překladu symbolický přídech.

Mrzne, až praští, ven člověk vytáhne paty jen za doprovodu teplého nápoje, a to ještě tuze nerad. O kolik moc je teď lákavější představa teplé deky, knihy (třeba zrovna té rozbalené pod stromečkem) a vyhřáté místnosti netřeba zdůrazňovat. S Nekulturou se bez ztráty tepla můžete ohlédnout po událostech minulého měsíce, knižní novinky si můžete v pohodlí domova objednat online, a kdyby se náhodou oteplilo a zachtělo se vám ven, máme pro vás pokušitelsky přichystány i nějaké literární akce. Výsledná volba je už jen na vás.

Název Autofikce vtipně napovídá, že román nese prvky autobiografie i fikce. Kde je skutečná hranice mezi realitou a autorčiným výmyslem, čtenář snad ani nechce vědět. Sedmadvacetiletá Hitomi Kaneharová, narozená v Tokiu, napsala poměrně kontroverzní, ale velmi zajímavé dílo. Pravda, pro vánoční čas není taková kniha úplně to pravé ořechové. Přestože pro citlivější povahy je možná příliš vulgární, nabízí zajímavý pohled na přetechnizovanou část japonské mladé společnosti, které už k pobavení nestačí běžná legální zábava a vrhá se do nejrůznějších rizikových dobrodružství.

Když si – jak se tak říká – ujíždíte na mluveném slovu a chcete na něj psát recenze, brzy zjistíte, že se stále točíte kolem toho samého – dobrý výběr textu, pak jeho úprava nebo dramatizace, režisér, co umí v přesném detailu zachytit atmosféru, a herci, kterým k charakterizaci postav bohatě postačí pouhý hlas, ovšem kultivovaný – většinou. Celou věc neulehčuje ani ten fakt, že špatnou poslechovou knihu zkrátka nikdy nedoposloucháte. Když vás nezaujme, někde hluboko ve vás se aktivuje nelítostný pud sebezáchovy: přestanete vnímat, a hotovo, konec – je vymalováno a recenze v nedohlednu.

Nobelova cena za literaturu putovala v roce 2009 do rukou Herty Müllerové, německy píšící autorky, která se celou svou tvorbou soustředí na téma poválečných osudů rumunských Němců. Jak je všeobecné známo, Nobelova cena se neuděluje ani tak za estetickou kvalitu děl jako spíše za angažovanost jejich tvůrců, a nejen v tomto ohledu je cena ve správných rukou. Rozhoupaný dech je kniha plná otevřených ran, jizev na duši, ale i lyriky zrozené z hladu, strádání a bolesti.

Podle posledních průzkumů jsou Češi jedním z mála národů, kteří ve velké míře svůj rodinný či pracovní kruh obdarovávají knihami. Jistě každý z Vás tomuto výzkumu dá za pravdu, když si představí svůj zklamaný výraz, kdyby tentokrát pod stromkem nějaký ten vázaný poklad neobjevil. Proto vám jako každý měsíc přinášíme několik tipů na knižní novinky, které by se líbily nejen nám, ale i Ježíškovi!