Trutnovský rodák Miro Tomáš Záhořík Šarközi vystřídal za život řadu povolání. Především je však expresivním malířem. Je absolventem pětiletého výcviku v psychodynamicky a hlubinně orientované psychoterapii SUR s arteterapeutickým zaměřením a aktivním členem projektu BUYFEEL, který se zaměřuje na podporu rozvoje a hodnoty umění. Vede tedy arteterapeutické workshopy a semináře a kurzy expresivních výtvarných technik s arteterapeutickým přesahem. Jeho zatím poslední výstava je k vidění v baru-galerii Cuba Libre v Hradci Králové a byla zahájena 21. května vernisáží a úvodním slovem kurátorky Martiny Vítkové. Autor výstavy se uvedl doutníkovým tancem s konkrétním jazykovým doprovodem Beat Generation na hudbu Petra Vyšohlída.

Do 24. května můžete v dolní galerii Bulharského kulturního institutu navštívit výstavu ikon Otce Dobromira Dimitrova a biblických litografií Ivany Noble. Výstava chce ukázat, jakým způsobem pracuje s obrazem posvátného současná východní a západní tradice. Kde se liší a kde potkávají, kde se která řídí pravidly, kde intuicí. Výstava je součástí mezinárodní konference Tradice a inovace organizované Evangelickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy.

Do 7. července můžete v galerii a rámařství Amadeus zhlédnout prodejní výstavu obrazů Míly Borové Vnitřní světy. Miloslava Borová v letech 1982–1986 studovala uměleckou sklářskou školu, obor brusička skla, a zpočátku se věnovala spíše geometrickým tvarům a vlastní práci se sklem. Počátkem 90. let svůj vnitřní svět reflektovala pomocí grafiky, později vznikly obrazy malované temperami a dnes pracuje s olejovými barvami. Získává tak více prostoru pro zachycení vnitřních prožitků a vizí.

Jmenuje se Marek Špáta. Je mu 18. Sice studuje ekonomii na Obchodní akademii v Hradci Králové, ale po maturitě má choutky na žurnalistiku. Miluje psaní a čtení – převážně fantasy a sci-fi. Přes sedm let hraje na kytaru, z toho tři roky s kapelou, kde hrajou převážně covery bez zpěvu (pouze instrumentál) a zpěv se u nich vyskytuje ojediněle. Kolektiv kapely je podle Marka skvělý a někdy prostě není nad to, se v něm sejít a trochu si „zablbnout“. Přestože se čtení a psaní spolu s tvorbou hudby přímo nekříží, tato kombinace mu vyhovuje a za nic by ji neměnil. Uvidíme, jestli nás za pár let překvapí na pultech knihkupectví nějaká publikace z rukou tohoto nadějného mladíka.

Jana Vincencová je žena, díky níž se v Hradci Králové a nejen tam koná řada zajímavých výstav. Její jméno je spojeno především s Konkretisty, kteří podporují kulturní rozmanitost, rozvoj uměleckých forem a tvorbu nových společenských projektů s následnou veřejnou prezentací. Podle slov Maxe Billa konkrétní umění zpředmětňuje ryze uměleckými prostředky abstraktní myšlenky jako takové a tímto způsobem vytváří nové předměty. Cílem konkrétního umění je vyvinout předměty duchovní potřeby podobné těm předmětům, které člověk vytvořil k uspokojení svých materiálních potřeb. Prostřednictvím konkrétní malby a plastiky vznikají útvary, které lze vnímat jako předmětné. Výrazovými prostředky tohoto umění jsou barva, světlo, pohyb, objem a prostor.

Dvacet let uplynulo 12. května od smrti skladatele, textaře a klavíristy Jiřího Bulise. Páteční večer na Vltavě od 20 hodin se mu budě věnovat. Jeho podtitul zní: O tichých písních Jiřího Bulise. V sobotu 25. května ve 20 hodin uvede Vltava operu Giuseppe Verdiho Rigoletto. Půjde o záznam z Bavorské státní opery. Část středečního programu věnuje Vltava Dni s Richardem Wagnerem. Na http://program.rozhlas.cz/html/2013-05-22 a v Týdeníku Rozhlas, kde jsou navíc pořady patřící do Dnes s R. Wagnerem vyznačené modře, jsou podrobnosti. Poslední neděle v měsíci patří ve vltavské Čajovně cyklu Hry a dokumenty nové generace. 26. května v 19 hodin je na programu hra Anny Saavedry Dům U Sedmi švábů.

Do 14. června můžete v galerii Artinbox zhlédnout fotografickou výstavu Dany Kyndrové a Líby Taylor s názvem Matky. Dana Kyndrová mapuje téma žena – matka fenomenálním způsobem už desítky let. Fotografovala v ČR, v Evropě, v Africe a také v zemích bývalého SSSR. Do toho stihla porodit a vychovat dnes už dospělého syna. Líba Taylor v 18 letech emigrovala do Anglie a pracovala jako fotografka převážně pro neziskové organizace v rozvojových zemích. Viděla tam bídu i utrpení, ale i spontánní radost ze života, jakého bohatý civilizovaný člověk už neumí docílit. Mimo jiné ji zaujal i způsob, jakým přicházejí na svět děti v afrických porodnicích. Sama se kvůli své práci rozhodla děti nemít. Výstava navazuje na cyklus výstav, happeningů a projektů, které od roku 2006 probíhají pod hlavičkou Umění porodit.