Do 3. května bude v Galerii Jelení otevřena výstava Jiřího Surůvky s názvem Německá myš. Zároveň s vernisáží proběhl i křest katalogu Galerie Jelení 1999–2009. Jiří Surůvka, rodák z Ostravy, je malíř, performer, fotograf, kurátor, vysokoškolský pedagog, spoluzakladatel performance skupiny Předkapela Lozinski, výtvarné skupiny Přirození a kabaretu Návrat mistrů zábavy. Mezi lety 1984–1992 studoval učitelství v kombinaci český jazyk – výtvarná výchova na Filozofické fakultě OU a po jejím dokončení dva roky vyučoval na SUPŠ. Od roku 1994 se pak věnuje volné tvorbě. Dnes působí jako vyučující a vedoucí ateliéru nových médií na katedře intermédií Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě.

Zhruba do 30. května bude v restaurantu a café Phenix k vidění aktuální prodejní výstava fotografií Alžběty Jungrové s názvem AJPhone Praha. Alžběta Jungrová je reportážní fotografka. Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Praze, obor užitá fotografie. Po škole pracovala jako reportérka deníku MF DNES, později působila v tiskové agentuře CPA. Mezi roky 2000–2002 žila v USA a Mexiku a následně strávila půl roku v Londýně. Jako fotografka se specializuje na náročné reportážní a dokumentaristické projekty v rozvojovém světě. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu aj.

Italský herec a režisér Nanni Moretti poctil svou účastí již 19. ročník mezinárodního filmového festivalu Febio Fest. Něco přivezl a něco si odveze. Přivezl svůj zatím poslední film Máme papeže! a odveze si cenu Kristián za přínos světové kinematografii. Pro lehkost, s jakou točí, i pro specifický humor je často nazývaný italským Woodym Allenem. Byla by však škoda tohoto sympatického chlapíka k někomu přirovnávat, protože jak je vidět na dramatu s komediálními prvky Máme papeže!, jak jeho výběr témat, tak přístup k nim je velice osobitý a osvěžující. O to víc je škoda, že Morettiho snímky jsou českou distribucí programově ignorovány. Můžeme jen doufat, že festivalová projekce snímku Máme papeže! nebude poslední.

Snad v žádném filmovém žánru není tolik znát hollywoodská snaha o udržování statusu quo a až zvrácená idealizace neveselých okamžiků lidského života jako v rodinné komedii. Režisér Cameron Crowe již v předešlých snímcích (Na pokraji slávy, Elizabethtown) ukázal svůj milý humor, který nakonec přebije sebesmutnější situace. V současné novince Koupili jsme zoo se k jeho zvrácené pouti za zatuhlým úsměvem diváků po lobotomii přidala překvapivě slavná sebranka. Matt Damon znatelně „zfotrovatěl“ a co je překvapivější, i Scarlett Johansson již začíná tikat v hlavě. Jestli divákovi tento filmový cumel způsobí taky nějaký ten tik nebo se mu naopak po těle rozlije teplo spokojenosti a lásky k bližnímu, to je ve hvězdách.

Až do 3. června bude v centru současného umění DOX otevřena výstava soch Čestmíra Sušky s názvem Outside/Inside. Těžiště výstavy tvoří dosud nevystavené práce z let 2008–2012. Expozice uzavírá autorův úspěšný projekt Rezavé květy, který byl vystaven v uměleckých institucích i ve veřejném prostoru v Čechách i v zahraničí. Část výstavy nazvaná Outside je instalována na sochařské terase a ve dvoře centra DOX (od 13. dubna do 31. srpna 2012), část výstavy s názvem Inside pak v prostorách věže (od 13. dubna do 3. června 2012).

Jak by vypadala fúze evropské kinematografie ve vrcholné formě s americkou nezávislou produkcí v čele s hollywoodskou hvězdou první velikosti? Stejně jako když Sean Penn potká v Cannes Paola Sorrentina a domluví se na spolupráci. Výsledkem je kuriózně roztomilá road movie s prvky dramatu Tady to musí být. V lehce pitoreskní směsici se nebojí dotknout tak odlišných světů, jakými jsou paláce vysloužilých rockerů i chmurné vily ortodoxních židů, a k tomu všemu vykonat očistnou pouť po americkém venkově za dopadením dozorce z Osvětimi.

Divadlo Petra Bezruče představilo v Praze svou programovou novinku. Román Na Větrné hůrce Emily Brontëové, jehož název je také často překládán jako Bouřlivé výšiny, je klasikou britské literatury. V Ostravě se mimořádným způsobem podařilo v divadelní adaptaci propojit poetiku romantismu se současným jazykem. Výsledkem je inscenace, kterou budete se zaujetím sledovat do poslední vteřiny. Rozhodně si ji nenechte ujít.