Polský institut a francouzské velvyslanectví se rozhodly vzdát poctu jednomu z nejodvážnějších režisérů současnosti Romanu Polanskému. Od 5. do 12. října uspořádaly retrospektivu jeho snímků v Kině 35 a v kině Ponrepo. Galerie 35 zároveň vystavuje výběr z plakátů z celého světa jeho nejslavnějších filmů. Tyto plakáty poskytlo Muzeum kinematografie v Lodži. Polanského dílo představuje extrémní vášně lidské duše a zákruty lidské psychiky.

Kdyby měl někdo zfilmovat příběhy Petera Stamma, musela by to být Claire Denis nebo Lars von Trier. Francouzská režisérka pro její talent vykouzlit bez jakýchkoliv filmařských efektů posmutnělou atmosféru a s minimem dialogů vytvořit důvěrný, sentimentu prostý vztah diváka k postavám příběhu. A Lars von Trier? Snad pro jeho cit naslouchat vnitřním pochybám svých antihrdinů, a především pro jeho umění zachytit tento mentální neklid na plátně. Zhruba v takových, takřka „filmových“ dimenzích se pohybují i povídky Petera Stamma.

Colombiana je typickým filmem, jehož propagace není postavena ani na postavě režiséra ani tak docela na hlavních představitelích, ale na slavném jméně v roli méně důležitého člena filmového štábu. Nezáleží ani na tom, jak moc je zodpovědný za konečnou podobu filmu. Stejným příkladem je v poslední době Super 8, kde tím jménem byl Steven Spielberg v roli producenta. V Colombianě se zase na pozici scénáristy objevil slavný francouzský režisér, scénárista a producent Luc Besson. V obou případech bylo zdůrazňování slavných jmen samozřejmě jednak marketingovým tahem, jednak je ovšem zajímavé sledovat, jak může být pozice scénáristy či producenta povýšena na regulérního spoluautora, jehož autorský rukopis může být výrazně znatelný na výsledném snímku.

Měsíc se s měsícem sešel a opět nastalo oblíbené roční období každého „nekulturního“ čtenáře. Že má Nekultura se Slam Poetry vztah více než přátelský, je vám již pár let známo. A i vrabci na střeše si šuškají, zdali již není na čase vztah posunout o příčku výš. Že by se dlouholeté přátelství proměnilo v mladické námluvy či donchuanské svody? Kdo ví, vše je možné. Ale přijďte se raději sami přesvědčit 12. října od 20:30 do Rock Café, ať se to nemusíte doslechnout z druhé ruky.

V dolním foyer Paláce Akropolis je do 19. října k vidění dokumentační výstava výsledků mezinárodního výtvarného sympozia v Zubrnicích Prolínání 2011, které pořádá občanské sdružení SUKUS. Kromě českých výtvarníků (např. Pavel Rydl, Lucie Novotná) se zde prezentují umělci ze zahraničí. Z Německa jmenujme např. Karolu Hinckel, Herberta Ristla, ze Slovenska Andreje Augustína a z Polska Janusze Szyndlera.

Ve sklepní galerii Maďarského kulturního střediska je do 1. listopadu k vidění výstava vysoce uznávaného multimediálního umělce, grafika, režiséra animovaných filmů a nositele Kossuthovy ceny Istvána Orosze, který je autorem několika kultovních animovaných filmů a mnoha plakátů. S použitím moderních prostředků převádí prastaré motivy umění a filozofie do dnešní podoby v avantgardním pojetí. Jeho díla jsou vystavována po celém světě.

Už se dlouho nestalo, že by nějaký tuzemský film před jeho uvedením do kin provázelo tak veliké haló. Aloisi Nebelovi byla silnou mediální masáží přisouzena nálepka výjimečného projektu, který musí udělat díru do světa. Možná i proto bylo ještě před českou premiérou rozhodnuto o tom, že bude naším oficiálním oscarovým kandidátem. Většina dosavadních kritických ohlasů se zatím shodla na tom, že Nebelova výtvarná stránka je na domácí poměry něco unikátního. O dost menší konsenzus ale zavládl při diskuzích o jeho celkových kvalitách.