Činohra Národního divadla v Brně už delší dobu hledá sama sebe – svůj styl, nasměrování a dramaturgii, která by celkově pozvedla její úroveň a obhájila nutnost a smysl existence této instituce. Ta se totiž sice snaží prezentovat jako místo, kde vzniká kongeniální umění na evropské úrovni – jakési velkoformátové inscenace – ve skutečnosti ale s každou další premiérou obchází pravidelného diváka hrůza, co je ještě na jevišti Národního divadla možné veřejně prezentovat jako umělecký počin.

V rozhovorech otců a dcer jsou zřejmě určité hranice, které by neměly být překračovány. Tak například vyprávět si do nejmenších detailů o svých partnerech se zdá přinejmenším nevhodné. Kniha Evy Kantůrkové Tati! ale přináší rozhovor mezi otcem a již dospělou dcerou, který je velmi otevřený a upřímný a odhaluje spletité nitky mezilidských vztahů a schopnosti žít a milovat.

V lednovém vydání NeKulturních tipů jsem vás zvala na Deadline, první premiéru Braňa Holička na velké scéně Studia Ypsilon. Vzhledem k velmi různorodným a navzájem si odporujícím kritikám vás na toto představení upozorňuji znovu. Mě osobně tyto kritiky jenom utvrdily v tom, že se jim nedá věřit. A také mě trochu překvapilo, že profesionální kritik ani nepochopí, o co jde. Zajděte i vy do Ypsilonky 15. nebo 20. února a posuďte sami, co je pravda, a co ne. Na scéně uvidíte Tomáše Kluse, Renatu Rychlou, Barboru Vyskočilovou, Jakuba Slacha, Andreje Poláka, Daniela Švába a Petra Hojera.

Zapomeňte na katalánskou metropoli, jak ji znáte z allenovsky pohlednicového podání a la Vicky Cristina Barcelona. V tomhle filmu neuvidíte žádné ze španělských vnad, rozechvělé turistky ani umělecké floutky, kteří si s nimi pohrávají. Jediné, co tyto dva tituly spojuje, je španělský švihák a oscarový herec Javier Bardem. Zde veškerá podobnost končí, neboť Uxbalova Barcelona je zcela jiný pohár sangrie. Když z něj okusíte poprvé, ustrnete nečekanou hořkostí. Poslední lok by vás mohl snad i zabít, těžko však přestanete pít. Tušíte totiž, že pod vším tím kalem se skrývá něco průzračně skutečného.

Na základě několikaletého výzkumu vědci z fakulty aplikované lingvistiky došli ke zjištění, že kdo si v měsíci únoru nekoupí a nepřečte knížku, tomu exploduje hlava. Inu, únor bílý, lidi šílí. Nepodstupme proto takové riziko – na každém šprochu, pravdy trochu, že? – a obejděme osud obloukem! Množství únorových literárních novinek napovídá, že se o to snaží i samotní vydavatelé! Nevěříte? Bude nám vskutku líto, až vašemu knihkupci s lítostí sdělíme, že jsme vám to říkali.

Nicholas Winton je více než stoletý stařík, jenž dlouhá léta ukrýval pravdu o tom, že za druhé světové války zachránil stovky dětí. Nový dokument z dílny Matěje Mináče, „experta na wintonovskou tematiku“, dojme i cyniky s kamenným srdcem a nabízí chronologické převyprávění událostí, které vyústily v to, že dnes na zemi žije přes pět tisíc lidí, kteří se považují za Nickyho rodinu – děti a vnuci přeživších a ti, kteří po světě konají po jeho vzoru dobro.

Oscarový režisér, který natočil zábavný thriller – to může vyznít jako protimluv nebo náznak nedostatku financí na bankovním kontu. Z nesourodé směsi však může čas od času vzejít něco dobrého. Tři dny ke svobodě jsou toho příkladem. I když si Paul Haggis musel vystačit dokonce s tím, že natočil dvojče jen o dva roky staršího francouzského snímku, uchoval si svůj rukopis při psaní scénáře i komponování výsledných scén, a tak může být na dílo pyšný.