Školné na státních vysokých školách je mediálně oblíbeným tématem. V novinách a televizním zpravodajství se objeví vždy, když některá z vlád s jeho zavedením začne koketovat. Z pohledu státu jsou totiž výdaje na jednoho studenta vysoké. A na vysokoškolské vzdělání je stále pohlíženo jako na přípravu k budoucímu povolání. V dnešní době je však stále více těch studentů, jejichž životním cílem zaměstnání není. A tak délku studia prodlužují, jak je to jen možné.

Na počátku bylo slovo. Slovo, které předznamenávalo příchod méďů, co skáčou jako gumové míčky. Jejich hopsání doprovázely veverky a moucha. Za nimi utíkaly ještě smrduté potvory z bažin. Celou skupinu sice štval osel s mluvícím medovým pečivem, ale raději poslouchat hloupé komentáře než být naporcován bytostmi z vesmíru, které je nemilosrdně doháněly.

Ve středu si připomeneme 90 let od narození spisovatele, dramatika a filozofa Friedricha Dürrenmatta. Vltava proto od pondělí do středy nabídne v 10 hodin dopoledne jeho eseje, ve čtvrtek v 16 hodin povídku Divadelní ředitel a v sobotu ve 14 hodin hru Herkules a Augiášův chlév. Vltava kromě toho odvysílá v úterý v 21:30 hru Krásné oči, ohyzdné obrazy a ve čtvrtek ve 20 hodin hru Pavla Kohouta Požár v suterénu.

Pauza mezi minulým a tímto úvodníkem nebyla způsobena tím, že by snad nebylo o čem psát. Česko zavalil sníh, zatímco jsem se pekl na dovolené v Egyptě, ministr Drobil přes veškerou aroganci přišel o sponzoring své politické kariéry, jeho lidé zpackali penězovod pro ODS, kolem vlády padalo a padá jedno trestní oznámení za druhým, od zítřka přijdeme o policejního prezidenta, zapomněli jsme už na následky srpnových ničivých povodní v severních Čechách a na důvod, proč od ledna připlatíme stovku na dani z příjmu, vláda šetří, ale podle ekonoma Pavla Kohouta jí ročně uteče 63 miliard v neprůhledných či neefektivních státních zakázkách, peníze z hazardu jdou nastrčeným neziskovkám v milionech a ženy v porodnicích se dnes budou předhánět, aby stihly půlnoc a vyšší dávky.

Ctitelé severského černého humoru, Jima Jarmusche či Akiho Kaurismäkiho by si rozhodně neměli nechat ujít snímek Dobré srdce islandského režiséra Dagura Káriho (*1973), v jehož uměleckém rodokmenu zaujímají zmíněné entity ústřední místo. Přestože se dle vlastních slov tentokrát pokusil o skloubení zdánlivě neslučitelných žánrů – sitcomu a uměleckého filmu – jeho tragikomedie si bezesporu zaslouží pozornost všech náročnějších diváků, a stejně tak i svou účast v nadcházejícím ročníku Projektu 100, kde stane po boku pětice neméně zajímavých snímků.

Název Autofikce vtipně napovídá, že román nese prvky autobiografie i fikce. Kde je skutečná hranice mezi realitou a autorčiným výmyslem, čtenář snad ani nechce vědět. Sedmadvacetiletá Hitomi Kaneharová, narozená v Tokiu, napsala poměrně kontroverzní, ale velmi zajímavé dílo. Pravda, pro vánoční čas není taková kniha úplně to pravé ořechové. Přestože pro citlivější povahy je možná příliš vulgární, nabízí zajímavý pohled na přetechnizovanou část japonské mladé společnosti, které už k pobavení nestačí běžná legální zábava a vrhá se do nejrůznějších rizikových dobrodružství.

Sníh, zamrzlé moře, ledovcové útvary, liduprázdná krajina a v ní několik opuštěných budov, skrývajících rozličné předměty a zapomenuté příběhy. Tak se svým návštěvníkům v čele s režisérem Martinem Ryšavým jeví okolí meteorologické stanice na Medvědích ostrovech ve Východosibiřském moři. Přicházejí sem, aby ony zapomenuté příběhy bývalých zaměstnanců stanice vydolovali z těžké sněhové pokrývky. A tím jim, stanici a spící krajině alespoň na chvíli vdechli zpět její dřívější život. Vzniká tak meditativní mozaika, která jednomu může přivodit téměř spirituální zážitek, druhému hluboký spánek.