Nenadarmo sa hovorí, že latinskoamerickí spisovatelia nie sú len literárnymi tvorcami, ale predovšetkým rozprávačmi. Texty Vargas Llosu, Cortazára či Gabriela Garcíu Márqueza nie sú „len“ textami literárnymi. Dôkazom toho je aj prerozprávanie najznámejšieho románu Gabriela Garcíu Márqueza Sto rokov samoty.

Dva předposlední večery festivalu Nultý bod představily dvojprogram Alžběta/Alžběta hluchá tanečnice a choreografky Evy Klimáčkové v Nodu a inscenaci Nothing There budapešťských The Symptons na Nové scéně Národního divadla. Obě představení pojil dohromady koncept využití světla a projekce v interakci s reálnými (čti přítomnými na scéně) tanečníky.

Dvě choreografie o Alžbětě. První o ní samé, o cestě sněhem. O touze jít dál, prodírat se bělobou. Sama celá v černém tvoří kontrast ke krajině. Postupně se vzdaluje a stává se z ní černá tečka. V ruce si nese prázdnou klícku na ptáky. Šaty do zvonu budí dojem, že se vznáší. Nabíraná ramena vrací v čase a na hlavě nosí čepeček s dvěma velkými chlopněmi. Ale třeba to jsou prazvláštní ušiska. Ovšem cesta není všechno. Důležité je i zastavit se a najít si čas na hru. Na hru se sebou samou a také s diváky. Podle nálady se zmnožit, nabídnout varianty a opět se sdružit v jednu malou potměšilou bytůstku, která se ostýchavě předvádí.

Sedmý večer obsadila Spitfire Company se svými Nedotknutelnými. Jak zvláštní to je pocítit, že autoři opravdu splnili své proklamace z programu: „Cesta do hlubin podvědomí tří postav, (…) kteří touží být spolu. A přesto (…) se všichni tři ocitají za dveřmi samoty.“ Co na tom, že cesta není nikterak hluboká, ale horší je, že se vskutku splnilo ocitnutí za dveřmi samoty. I když se mohlo zdát, že dveře stály v pozadí scény, ve skutečnosti oddělovaly diváky od jeviště a otvíraly se jen s velkým úsilím.

Dramaturgie festivalu Nultý bod letos nabídla vskutku prestižní a bohatý program, zejména co do účasti zahraničních umělců. Českou republiku v něm zastoupila mimo jiné skupina Tantehorse (dříve Teatro Pantomissimo), která dlouhodobě prověřuje možnosti těla v rámci mimického divadla. Inscenace Miřenky Čechové nazvaná Salome posouvá tento průzkum opět o krok dále – kombinuje mimické prvky s japonským tancem butó a experimentální činohrou. Zdánlivě neskloubitelné žánry propojené biblickým příběhem o Salome, která na králi Herodovi žádá za svůj tanec hlavu proroka Jochannana (novozákonního Jana Křtitele), se zde spojují v esteticky kompaktní celek.

V úterý nás čeká státní svátek – Den české státnosti, svátek svatého Václava. Rozhlas na ten den připravil několik pořadů, které stojí za poslech. Hned v 8 hodin ráno na Vltavě to bude Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily, v 10 hodin na Praze přímý přenos sváteční bohoslužby ze Staré Boleslavi a ve 20 hodin na Vltavě oratorium Antonína Dvořáka Svatá Ludmila. Ve 22 hodin pak ještě sváteční den zakončí tragédie Bratři Jaroslava Vrchlického.

Pátý večer festivalu Nultý bod a Juschka Weigel se svým představením Frequency I. Podtitul zní „moderní tanec s prvky butó“, ale nemyslím si, že je nutné vystoupení umělkyně zužovat takovýmto označením. Zkusme říci jednoduše pohybové divadlo. Protože o pohyb zde šlo především. Pravda, prvky z moderního tance, butó, indického tance, evropského společenského tance, pozemní akrobacie či šantánového juchání zde k vidění byly, ale celku se účastnily tak trochu mimochodem, jakoby náhodou. Vlastní jádro inscenace leží právě ve spojnici výše vyjmenovávaných – tedy v dynamice lidského těla.