Říjnové Nekulturní tipy se nesou na vlně s heslem „sice pozdě, ale přece“. Říjen se už ohlásil nejen v kalendáři, ale i počasím a proto je daleko lepší se za dnešních skoro mrazivých večerů schovat někam do divadla. Premiér je sice tenhle měsíc v Praze dost, ale za zmínku opravdu stojí jenom některé, z toho důvodu zde najdete jenom pět tipů. Možná se vám bude hodit i drobná rada. Pokud už dlouho toužíte vidět nějaké představení, které je neustále vyprodané, zkuste své štěstí právě teď, mnohá divadla i na takovéto tituly mají stále volných pár vstupenek. Mluvím z vlastní zkušenosti.

Slunečné září přálo různým prestižním oceněním (domácím i zahraničním) pro mnohé české začínající i známé spisovatele a básníky. O tom, kdo, kde a jakou cenu získal, se dozvíte v pravidelné rubrice „Co je nového ve světě literatury?“. Se sychravým počasím přichází konečně čas také na dobrou knihu. A letošní říjen je na dobré počtení obzvláště úrodný měsíc, proto si určitě nenechejte ujít naše knižní novinky. Na závěr pak nezbývá než pozvat všechny milovníky literatury na nespočet besed, autorských čtení a autogramiád, které pořádají pražská a brněnská knihkupectví. Ať už v teple domova nebo v teple literárních kaváren a knihkupectví, všude může vášnivého čtenáře hřát také požitek z četby či z nahlédnutí do literárního světa, ve kterém se fantazii meze nekladou.

Městské divadlo Brno zahájilo novou divadelní sezonu premiérou inscenace Škola, základ života režisérky Hany Burešové. Brněnské publikum mohlo s nenáročnou, ale zábavnou komedií nostalgicky zavzpomínat na meziválečnou éru a připomenout si legendární filmovou předlohu Martina Friče. Burešová se inspirovala především dramatem Jaroslava Žáka, který napsal stejnojmenné drama pro divadlo E. F. Buriana.

Nenadarmo sa hovorí, že latinskoamerickí spisovatelia nie sú len literárnymi tvorcami, ale predovšetkým rozprávačmi. Texty Vargas Llosu, Cortazára či Gabriela Garcíu Márqueza nie sú „len“ textami literárnymi. Dôkazom toho je aj prerozprávanie najznámejšieho románu Gabriela Garcíu Márqueza Sto rokov samoty.

Dva předposlední večery festivalu Nultý bod představily dvojprogram Alžběta/Alžběta hluchá tanečnice a choreografky Evy Klimáčkové v Nodu a inscenaci Nothing There budapešťských The Symptons na Nové scéně Národního divadla. Obě představení pojil dohromady koncept využití světla a projekce v interakci s reálnými (čti přítomnými na scéně) tanečníky.

Dvě choreografie o Alžbětě. První o ní samé, o cestě sněhem. O touze jít dál, prodírat se bělobou. Sama celá v černém tvoří kontrast ke krajině. Postupně se vzdaluje a stává se z ní černá tečka. V ruce si nese prázdnou klícku na ptáky. Šaty do zvonu budí dojem, že se vznáší. Nabíraná ramena vrací v čase a na hlavě nosí čepeček s dvěma velkými chlopněmi. Ale třeba to jsou prazvláštní ušiska. Ovšem cesta není všechno. Důležité je i zastavit se a najít si čas na hru. Na hru se sebou samou a také s diváky. Podle nálady se zmnožit, nabídnout varianty a opět se sdružit v jednu malou potměšilou bytůstku, která se ostýchavě předvádí.

Sedmý večer obsadila Spitfire Company se svými Nedotknutelnými. Jak zvláštní to je pocítit, že autoři opravdu splnili své proklamace z programu: „Cesta do hlubin podvědomí tří postav, (…) kteří touží být spolu. A přesto (…) se všichni tři ocitají za dveřmi samoty.“ Co na tom, že cesta není nikterak hluboká, ale horší je, že se vskutku splnilo ocitnutí za dveřmi samoty. I když se mohlo zdát, že dveře stály v pozadí scény, ve skutečnosti oddělovaly diváky od jeviště a otvíraly se jen s velkým úsilím.