Autorská inscenace Terminátor a Já v olomouckém Divadle Tramtárie rozbíjí divadelní klišé přímo na jevišti. Režisér Konrád Popel a dramaturg Matyáš Dlab stvořili divadelní hybrid odkazující k filmovému trháku Jamese Camerona z roku 1984. Autoři inscenace hovoří o recyklaci sci-fi zápletky filmu, což přesně vystihuje divadelní formu, kterou vytvořili. Jde o recyklaci filmového scénáře, jehož fragmenty slovo od slova inscenují na divadelních prknech. Inspirace filmem však nekončí pouze u fabule, ale ovlivnila i všechny ostatní inscenační složky: stylizované herectví, výpravu, hudbu i kostýmy.

12. května – v úmrtní den Bedřicha Smetany – začíná pravidelně mezinárodní hudební festival Pražské jaro. Také letos ho zahájí Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast. Ve středu ve 20 hodin můžete být u toho prostřednictvím přímého přenosu stanice Vltava. Přímých přenosů a záznamů bude ale během tří týdnů a ještě několika dalších daleko víc. V našich tipech se k nim vrátíme.

S novou vizuální ikonou po loňské nafukovací „bublině“ se představí 3. ročník festivalu umění ve veřejném prostoru Street For Art, který se koná od 13. do 22. května. Třípatrovou budovu z prosklených modulů nazvanou BLOX Dočasné centrum umění postaví generální partner festivalu firma Touax jako ukázku modulové architektury, aby široké veřejnosti ukázala, že nemusí jít o nevzhledné a nekvalitní buňky. Součástí bude i výstava mobilního designu nebo třeba sousedská večeře či otevřený piknik.

Taky máte při pohledu na novou básnickou sbírku domácí provenience pocit, že jméno autora už jste někdy slyšeli, ale nemůžete si vybavit nějaký silný moment z jeho předchozí knihy? Že se poetiky současných českých básníků zase až tolik neliší a v množství jmen se orientuje jen stěží? Svou třetí sbírkou nazvanou Spižírna se Tomáš T. Kůs téměř nenápadně, zato s hlubokou intenzitou básnického prožitku, přidal k autorům, jejichž dílo se vyplatí sledovat.

Nad zpracováním pěti příběhů z antické mytologie se sešlo v brněnské Polárce, zaměřené především na tvorbu pro mladší publikum, hned pět režisérů různých generací od Pavla Gejguše po J. A. Pitínského. Dramaturg Radim Toman se rozhodl, že příliš staromilské přeříkání notoricky známých příběhů by bylo trochu málo, a proto vedl svoji tvůrčí skvadru k výrazu notně modernímu. Legendy se tedy odehrávají v křiklavé stylizaci v silně kabaretním duchu. Po vážném prologu a úvodním titulku doprovozeným thrillerovou melodií tak jeviště od první až takřka do poslední kapitoly doslova třeští.

Na první pohled se hrdinové románů norského spisovatele Erlenda Loeho mohou zdát lehce vyšinutí až nenormální. Jeden po neškodném pádu z kola usoudí, že nemůže dál žít stejným způsobem, a „odstěhuje“ se do lesa, další prodělává podobnou existenciální krizi, ale řeší ji sepisováním různých seznamů a obdivováním Alanis Morissette a hlavní postava románu Fakta o Finsku se pro změnu bojí vody. Jenže při bližším pohledu je čím dál tím jasnější, že se za těmito „ujetými“ a s nadsázkou a se zvláštním humorem podanými příběhy skrývají až bolestně reálné osoby. Osoby, které se bojí osamělosti a v této době si připadají ztraceně.

Před několika dny skončil již 17. ročník Dnů evropského filmu, které letos hostila nejprve pražská kina Lucerna a Světozor (15.–22. 4.) a poté se přesunuly do Brna (23.–29. 4.). Jedna z tradičních filmových přehlídek letos nabídla svým divákům celkem 38 evropských snímků, které vznikly během posledních dvou let. Žánrově rozmanité snímky byly rozděleny do tří sekcí (což se ovšem v rovině samotných projekcí nijak neodráželo):