Říká se, že kniha je nejlepší přítel člověka. Mnozí ji vnímají jako duševní obohacení, protože je nutí přemýšlet a rozvíjet fantazii, další ji považují za zdroj poučení, pro mnohé je způsobem, jak příjemně strávit volný čas, další se nad jejími stránkami snaží utéct od svých problémů. Ať už je váš vztah ke knize jakýkoli, jistě mi dáte za pravdu, že číst knihy má smysl. Musí ale existovat někdo, kdo takovou knihu vypiplá od plenek. S šéfredaktorem nekomerčně zaměřeného nakladatelství Perplex Danem Jedličkou jsme si povídali o tom, jak přicházejí knihy na svět, a také o tom, že dotek papíru a vůni knihy zkrátka žádná moderní technika nenahradí.

Zcela jistě se stal největším překvapením letošního Oscarového ceremoniálu válečný snímek The Hurt locker, v českém překladu Smrt čeká všude, který natočila americká režisérka Katheryn Bieglow. Bývalý manžel režisérky James Cameron, který má na svědomí Avatar a mnoho dalších významných snímků, prohlásil v nedávném rozhovoru, že se tento válečný snímek může stát pro válečný konflikt v Iráku tím, čím se stala Stoneova četa pro válku ve Vietnamu. Ale to je samozřejmě na každém divákovi a jeho vlastních emocích.

Becket, jak ho inscenuje hostující režisér Janez Starina v brněnském Městském divadle, je takové představení, po kterém člověk vůbec nemá chuť zabývat se jeho formou, ale je rozdrážděný k přemýšlení o zapeklitém příběhu, který viděl. Uměl bych si dobře představit, že v příznivých poměrech by se po uvedení podobné inscenace rozpoutala živá diskuze nad jejími tématy. V případě Becketa by totiž bylo hodně o čem se bavit.

Návrat let osmdesátých již trvá delší dobu. Vrátily se legíny, obří umělohmotné náušnice, Kamélie i Michal David a za dveřmi už hyperaktivně přešlapují i Kotvald s Hložkem. Není tedy divu, že se postupně navracejí i ikony filmového univerza. Často jsou to ovšem návraty průměrné (i když i původní Otčím byl béčko jako Bitch), poněkud rozpačité (viz například problematická reimaginace milého strýce s pruhovaným svetrem Freddyho Kruegera) či rovnou otřesné (nový Knight Rider by uspal i insomniaka par excellence).

Na konci června ovládla Hradec Králové každoroční divadelní euforie. Na ni se někteří diváci těší s takovou razancí, že si na posledních deset červnových dní berou dovolenou, aby ji naplnili divadlem, hudbou a především přátelskou atmosférou. Pro ni vyrážejí do historického centra města nejen místní, ale do Hradce se sjíždí divadelníci z celého Česka a především Evropy, vždyť zdejší festival je Divadlem evropských regionů. Málokdo ovšem tuší, že za tím vším na počátku byla stáž v Bruselu, kterou podnikl ředitel královéhradeckého Klicperova divadla Ladislav Zeman a která v roce 1995 vyústila v první ročník festivalu.

Ti, co se letošního Respect festu zúčastnili osobně, již vědí své. Následující report přinášíme především těm jedincům, kteří se z jakýchkoliv i nevysvětlitelných důvodů dostavit nemohli, byť o to ustavičně usilovali. Během dvou dnů se na Štvanici sice vystřídalo mnoho (komerčně nemedializovaných) hvězd, tou největší však bezpochyby byli senegalští Baobab, jejichž pozitivní hudba plná elánu nejednomu vzala dech.

O čem myslíte, že bude kniha O značkách? Tušíte správně. Nebude se jednat o značky chemických prvků, ani o značky dopravní, nýbrž o značky – brands. Potřebují je prací prášky, auta i banky. Jak značku tvořit a udržet radí Wally Olins, který se tomu věnuje celý život. Spíše než na marketingové strategie, které odhaluje, se ale podíváme na styl, kterým píše. Kde jinde byste hledali literární recenzi ne zcela literárního textu než na Nekultuře?