Už po šestnácté se davy literárních nadšenců a fanoušků sběhly, aby prozkoumaly, co je nového na knižním trhu, využily veletržních slev, vlivem plných tašek si ztrhaly záda a poslechly si přednášky a diskuze předních odborníků. A co více, stánky s kávou, míchanými drinky a občerstvením přímo vybízely k zasvěceným hovorům či jen „pouhému“ prolistování nových knih.

Jedinečné. Působivé. Strhující. To vše a nejen to se dá říct o koncertu Bobbyho McFerrina v ostravské ČEZ aréně, kde vystoupil v sobotu 8. května v osm hodin večer. Čtrnáctidenní odklad oproti původnímu termínu byl zapříčiněn přítomností sopečného prachu v atmosféře, který na čas ochromil leteckou dopravu. Do České republiky se Bobby vrátil po dvou letech, v Praze opět odzpíval dva koncerty, Ostravu však navštívil vůbec poprvé.

Setkání „Karel Čapek – 120 let“ nad osobností, dílem a odkazem Karla Čapka, konferenci pořádanou v Divadle na Vinohradech ve spolupráci s Ústavem dramatické a scénické tvorby DAMU, v den derniéry inscenace Věc Makropulos (8. dubna 2010) otevřelo velice zajímavou polemiku, na niž, a to předesílám, není jasná odpověď.

Nejnovější snímek Mathewa Vaughna natočený podle stejnojmenného komiksu je světlou výjimkou mezi současnými teenagerovskými filmy. Případně i mezi těmi superhrdinskými. Využívá totiž skutečně černočerného humoru, což je u obou zmiňovaných žánrů spíše neobvyklé. To, že lze na pubertu pohlížet i z tohoto pohledu, je v současném mainstreamu osvěžujícím zjištěním. Stejně jako fakt, že superhrdinům se můžeme s klidem zasmát. Alespoň některým.

U nás v Hradci Králové se snadno doslechnete, že není na co večer zajít. Přitom stotisícové město oplývá multikinem, známým Klicperovým divadlem, kvalitním artovým kinem Centrál s několika promítáními denně, loutkovým divadlem DRAK světového formátu, vlastní filharmonií, dvěma velkými knihovnami (Městskou s pobočkami po celém městě a Státní vědeckou s novou betonovou budovou a obrovským zázemím), obě s programem pro veřejnost, letním kinem, několika stagionami jako Adalbertinum, Aldis a Střelnice, několika hudebními kluby, také samozřejmě galeriemi, včetně té moderního umění, a muzejními prostory, které skýtá nádherná secesní budova Josefa Kotěry. O dalších architektonických skvostech a památkách nemluvě. A přesto podle některých v Hradci není kam jít za kulturou. Vyznat se ve velké kulturní nabídce totiž není snadné. Nekulturní čtenáři vědí své, a proto se k nám vracejí, aby získali přehled. Pravidelně mi pak děkují za naši pomoc. Přeji si proto, aby více lidí bylo podobně nekulturních a viděli ve svém městě skutečné (ne)kulturní bohatství.

Václav Bartoš

Nekončící pocity radosti z nově vzniklého vztahu se mohou během velmi krátké chvíle stát utrpením. Což samozřejmě každý ví, avšak ve filmovém světě se i tato obligátní pravda dá natočit extrémně zajímavě, o čemž svědčí 500 dní se Summer. Vyjma toho se ale podíváme i na Protektora, policejní sympaťáky nebo destrukci světa.

Klasika + „Národní“ = nuda. Platilo a bohužel stále platí – čím větší divadlo, tím menší experiment. Jak by pravil matematik: „Máme zde nepřímou úměru, kdy s rostoucím X klesá Y a naopak.“ Je to v podstatě patová situace. Východiska z ní existují, ovšem každé z nich má určité mouchy. Činohra Národního divadla v Brně se bohužel vydala cestou, kterou lemují trpící mrtvoly a mouchy velikosti menších tryskáčů. Posledním nešťastníkem zmítajícím se v příkopu je Oscar Wilde a jeho Ideální manžel.