Becket, jak ho inscenuje hostující režisér Janez Starina v brněnském Městském divadle, je takové představení, po kterém člověk vůbec nemá chuť zabývat se jeho formou, ale je rozdrážděný k přemýšlení o zapeklitém příběhu, který viděl. Uměl bych si dobře představit, že v příznivých poměrech by se po uvedení podobné inscenace rozpoutala živá diskuze nad jejími tématy. V případě Becketa by totiž bylo hodně o čem se bavit.

Návrat let osmdesátých již trvá delší dobu. Vrátily se legíny, obří umělohmotné náušnice, Kamélie i Michal David a za dveřmi už hyperaktivně přešlapují i Kotvald s Hložkem. Není tedy divu, že se postupně navracejí i ikony filmového univerza. Často jsou to ovšem návraty průměrné (i když i původní Otčím byl béčko jako Bitch), poněkud rozpačité (viz například problematická reimaginace milého strýce s pruhovaným svetrem Freddyho Kruegera) či rovnou otřesné (nový Knight Rider by uspal i insomniaka par excellence).

Na konci června ovládla Hradec Králové každoroční divadelní euforie. Na ni se někteří diváci těší s takovou razancí, že si na posledních deset červnových dní berou dovolenou, aby ji naplnili divadlem, hudbou a především přátelskou atmosférou. Pro ni vyrážejí do historického centra města nejen místní, ale do Hradce se sjíždí divadelníci z celého Česka a především Evropy, vždyť zdejší festival je Divadlem evropských regionů. Málokdo ovšem tuší, že za tím vším na počátku byla stáž v Bruselu, kterou podnikl ředitel královéhradeckého Klicperova divadla Ladislav Zeman a která v roce 1995 vyústila v první ročník festivalu.

Ti, co se letošního Respect festu zúčastnili osobně, již vědí své. Následující report přinášíme především těm jedincům, kteří se z jakýchkoliv i nevysvětlitelných důvodů dostavit nemohli, byť o to ustavičně usilovali. Během dvou dnů se na Štvanici sice vystřídalo mnoho (komerčně nemedializovaných) hvězd, tou největší však bezpochyby byli senegalští Baobab, jejichž pozitivní hudba plná elánu nejednomu vzala dech.

O čem myslíte, že bude kniha O značkách? Tušíte správně. Nebude se jednat o značky chemických prvků, ani o značky dopravní, nýbrž o značky – brands. Potřebují je prací prášky, auta i banky. Jak značku tvořit a udržet radí Wally Olins, který se tomu věnuje celý život. Spíše než na marketingové strategie, které odhaluje, se ale podíváme na styl, kterým píše. Kde jinde byste hledali literární recenzi ne zcela literárního textu než na Nekultuře?

Bylo nás pět je nesmrtelná četba z humoristické prózy Karla Poláčka. Geniálně ji v roce 1953 načetl František Filipovský. Vltava pořad zařazuje od čtvrtka 15. července každý všední den v 8.30. Už od pondělí – tentokrát každý den včetně soboty a neděle – se bude na Vltavě vysílat četba z Haškova Švejka, a to ve 23 hodin. Čte Karel Höger. Z rozhlasových her stojí za pozornost apokryf o vyhnání Adama a Evy z ráje od Josefa Šafaříka Na počátku bylo slovo v úterý ve 21.30 na Vltavě.

Do našich kin nedávno dorazila adaptace počítačové hry Princ z Persie. Je všeobecně známo, že s filmy točenými podle her jsou téměř vždy spojeny problémy. Především pak co se kvality týče. Z nedávné doby vzpomeňme na tragickou sérii Tomb Raider. Z trochu vzdálenější minulosti můžeme vzpomenout na hrozné Super Mario Bros nebo nepodařenou vesmírnou bojovku Wing Commander. Opravdovým znalcům filmového dna se také jistě vybaví prznitel videoherních adaptací, německý antitalent Uwe Boll (dle mnohých novodobý Ed Wood), jemuž samotnému se podařilo zničit na půl tuctu nadějných herních předělávek. A to jich několik ještě chystá… A jak se se svým filmovým zpracováním utkal Princ? Podařilo se mu prolomit prokletí?