Dubnové novinky představí nepřeberné množství záživné a kvalitní hudby. Nezávislý prostor Meet Factory rozjel svůj hudební program, který hostí po roční pauze Sperm Festival s art, audio, video výplní a poté přijde řada na čistě hudební zážitek s Fuck Buttons. A.m. 180 collective zase přiveze You Say Party! We Say Die! do klubu Strahov 007. Máme se tedy nač těšit.

Jiřího Dienstbiera tentokrát poznáme jako dramatika v rozhlasové úpravě jeho hry Příjem. Vysílá se v úterý ve 21.30 na Vltavě. Hra bude (podobně jako některé četby a další hry) po odvysílání týden k poslechu na www.rozhlas.cz/vltava/stream a četby a hry na Praze jsou na http://www.rozhlas.cz/…prava/714724 opět po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Divadelní scénograf a módní redaktor Marek Cpin vystudoval brněnskou JAMU. Již na gymnáziu se setkal s režisérem Janem Mikuláškem, s nímž byl později angažován v brněnském divadle Polárka. Odtud se spolu přesunuli do Divadla u Bezručů v Ostravě, hostují však i jinde, například v Moravskoslezském divadle nebo v brněnských divadlech Reduta a Husa na provázku. Za uplynulý rok s Mikuláškem uvedli v Ostravě inscenace Divoká kachna, Oidipus a 1984.

Magor Ivan Martin Jirous vzpomíná. A trvá to celých pět hodin šest minut. Mnozí by po těchto vstupních informacích možná očekávali stokrát provařené a dnes až téměř za klišé považované vyprávění o tom, jak se za minulého režimu nedobře a bídně žilo. Omyl. Nikdo si na CD novince vydavatelství Radioservis srdceryvně nestěžuje, nikdo nikoho nenapadá, neudává ani neosočuje. I tak se ale člověku, jemuž komunismus – prozatím – nezasáhl do aktivního života, skládá nekompromisně přesný obrázek, jaké to tehdy tedy asi vážně bylo.

Zásadní pojmy v tvorbě Petra Nikla, hra a dialog, tvoří nosné pilíře právě probíhající výstavy 200 dm³ dechu. Dvojvýstava, na které mohou návštěvníci zhlédnout hračky jeho maminky, a v druhé části projektu potom tvorbu samotného Nikla, se vrací k pravděpodobným kořenům jeho pohledu na svět a často také do dětství samotných příchozích.

Studenti berlínské soukromé školy divadelního a filmového herectví Reduta se nezdráhají naložit na svá bedra interpretačně těžkou antickou tragédii. To není v daném kontextu zrovna běžné. Smělost ovšem může být dvojsečná. Na jednu stranu burcuje a je nezbytná pro posunování hranic, na druhou však hrozí nepříjemné zadrhnutí příliš velkého sousta v krku. Inscenace Euripidova Oresta chce být především přímočará.

Koncem března vystoupili v Paláci Akropolis proslulí remixéři a nu-jazzoví specialisté, němečtí [re:jazz]. Nechali se uvést tuzemskou kapelou Grape. Víceméně poloprázdný sál vlažně přijal skočné funky první energické formace, aby o pár chvil později navlhl poslechovými tóny novátorských interpretů. Koncert proběhl spíše v duchu komorním, a to jak hudebně, tak atmosféricky.