Klasika + „Národní“ = nuda. Platilo a bohužel stále platí – čím větší divadlo, tím menší experiment. Jak by pravil matematik: „Máme zde nepřímou úměru, kdy s rostoucím X klesá Y a naopak.“ Je to v podstatě patová situace. Východiska z ní existují, ovšem každé z nich má určité mouchy. Činohra Národního divadla v Brně se bohužel vydala cestou, kterou lemují trpící mrtvoly a mouchy velikosti menších tryskáčů. Posledním nešťastníkem zmítajícím se v příkopu je Oscar Wilde a jeho Ideální manžel.

Poslední květnové novinky vám představí nejznámější současnou inuitskou umělkyni Tanyu Tagaq pocházející ze země Nunavut (Náš domov) v Kanadě. Se svým originálním a futuristickým pojetím hrdelního zpěvu za doprovodu elektroniky a cella se stala největším překvapením předloňských festivalů Respect a Colors of Ostrava. Koncem května můžete v Akropoli přivítat další dámu, rumunskou zpěvačku Oana Cătălina Chiţu, která v rámci Respect festivalu zazpívá rumunské tango tak, jak ho ještě neznáte.

Jsou mladí, krásní. Talentovaní. A v nejnovějším remaku slavného hudebního dramatu z roku 1980 také poněkud nezáživní. Původní snímek jsem neviděla, ale s ohledem na kritické ohlasy (dvě sošky Oscara a další čtyři nominace) předpokládám, že debutující Kevin Tancharoen se vydal jinou cestou než před třiceti lety Alan Parker (mimo jiné Pink Floyd: The Wall). Fame – cesta za slávou se totiž okatě inspiroval módní vlnou současných tanečně-hudebních filmů (oba díly Let´s Dance, série Muzikálů ze střední apod.).

Autorská inscenace Terminátor a Já v olomouckém Divadle Tramtárie rozbíjí divadelní klišé přímo na jevišti. Režisér Konrád Popel a dramaturg Matyáš Dlab stvořili divadelní hybrid odkazující k filmovému trháku Jamese Camerona z roku 1984. Autoři inscenace hovoří o recyklaci sci-fi zápletky filmu, což přesně vystihuje divadelní formu, kterou vytvořili. Jde o recyklaci filmového scénáře, jehož fragmenty slovo od slova inscenují na divadelních prknech. Inspirace filmem však nekončí pouze u fabule, ale ovlivnila i všechny ostatní inscenační složky: stylizované herectví, výpravu, hudbu i kostýmy.

12. května – v úmrtní den Bedřicha Smetany – začíná pravidelně mezinárodní hudební festival Pražské jaro. Také letos ho zahájí Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast. Ve středu ve 20 hodin můžete být u toho prostřednictvím přímého přenosu stanice Vltava. Přímých přenosů a záznamů bude ale během tří týdnů a ještě několika dalších daleko víc. V našich tipech se k nim vrátíme.

S novou vizuální ikonou po loňské nafukovací „bublině“ se představí 3. ročník festivalu umění ve veřejném prostoru Street For Art, který se koná od 13. do 22. května. Třípatrovou budovu z prosklených modulů nazvanou BLOX Dočasné centrum umění postaví generální partner festivalu firma Touax jako ukázku modulové architektury, aby široké veřejnosti ukázala, že nemusí jít o nevzhledné a nekvalitní buňky. Součástí bude i výstava mobilního designu nebo třeba sousedská večeře či otevřený piknik.

Taky máte při pohledu na novou básnickou sbírku domácí provenience pocit, že jméno autora už jste někdy slyšeli, ale nemůžete si vybavit nějaký silný moment z jeho předchozí knihy? Že se poetiky současných českých básníků zase až tolik neliší a v množství jmen se orientuje jen stěží? Svou třetí sbírkou nazvanou Spižírna se Tomáš T. Kůs téměř nenápadně, zato s hlubokou intenzitou básnického prožitku, přidal k autorům, jejichž dílo se vyplatí sledovat.