Své rané verše, které napsal bývalý český prezident, esejista a dramatik Václav Havel před padesáti lety, předčítal autor od té doby poprvé minulou středu 2. června v rámci závěrečného večera věnovaného literární skupině Šestatřicátníků (kteří se sdružili v letech 1953–1954, tedy během nejhorších komunistických represí u nás, aby tvořili nezávisle na tehdejším režimu). „Já je opravdu budu předčítat poprvé a pevně věřím, že naposledy,“ uvedl svůj přednes Havel.

Koncem května se na různých místech republiky konaly hned tři divadelní festivaly zároveň. Příznivci divadla si tak museli vybrat mezi nabídkou pražského Zlomvazu, mezinárodní přehlídkou klasických textů na Divadelní Floře v Olomouci a zlínským festivalem Setkání/ Stretnutie zaměřeným na dramaturgické novinky a původní dramatickou tvorbu na českých a slovenských jevištích, případně mezi těmito festivaly pendlovat. Já jsem se po delším váhání rozhodla právě pro baťovské město, kam jsem se na poslední dva dny festivalu vydala.

Pražský festival Respekt, exkluzivní a průkopnická přehlídka world music s dvanáctiletou tradicí, přináší i letos hudbu z dosud nezmapovaných oblastí: pohanské rituály z jižní Itálie v čistě dámském podání skupiny Assurd, sibiřský punk s tuvinsko-britskými Yat-Kha, voodoo funk z Trinidadu, virtuozní arabské loutny oud z Palestiny i objevy z bouřlivé hudební scény Etiopie, země, jejíž hudbu jsme u nás dosud neslyšeli. Vrcholem festivalu budou světoví klasikové senegalské hudby Orchestra Baobab, veteráni dakarských klubů i světových megafestivalů.

Zelená zóna britského režiséra Paula Greengrasse (1955) je dalším z řady snímků věnovaných nedávné válce v Iráku – za všechny připomeňme alespoň vítěze letošního oscarového klání Smrt čeká všude. Režisér, který se do povědomí diváků zapsal především filmy Bourneův mýtus a Bourneovo ultimátum, svěřil představiteli titulní postavy celé trilogie o Jasonu Bourneovi, Mattu Damonovi, i hlavní roli ve svém nejnovějším snímku. Damon tak dostal od muže, který v tomto všestranném herci objevil jako první akčního hrdinu, příležitost definitivně přesvědčit diváky o tom, že mu tato herecká poloha skvěle přistane.

Aktuální výstava Domu umění na Malinovského náměstí v Brně je svým pojetím poměrně netypická. Ambicí kurátorů Tomáše Pospiszyla a Ivana Adamoviče není nic menšího, než podat svědectví o vizualitě ovlivněné vědeckými objevy a filozofickou utopií komunizmu. O ozřejmění nereálnosti těchto vizí jde především. Futurizmus v užitém i krásném umění, prostředek propagandy i inspirativní téma umělecké tvorby mezi lety 1948–1978 na Planetě Eden.

Sledování nejnovějšího Sexu ve městě by se dalo přirovnat k dvěma a půl hodinám bezduchého listování módním časopisem, které byste si zpestřili popíjením koktejlů a popovou hudbou remixovanou arabskými motivy. Ve srovnání s předchozím filmem vychází dvojka značně hůř a se seriálem jej porovnávat ani nelze. Je zcela jasné, že na natočení pokračování měl zásluhu megaúspěch prvního filmu (jen za první víkend vydělal v USA přes 57 milionů dolarů).

Nová hra Davida Jařaba Zajatci, se kterou se na ostravském festivalu Dream Factory 2010 představilo pražské Divadlo Komedie, možná nebyla vrcholem festivalu ani z hlediska diváckého, ani po stránce přísně vzato umělecké, přesto je to podle mého mínění dramatické dílo, které si pro svou aktuálnost a přímočarost pozornost zaslouží, zvlášť pokud se v jeho sousedství – tím myslím české kotlině – podobná hledají jako potmě.