Byl by to téměř hřích, nezačít květnové literární novinky slovy klasika: „Byl první máj, byl lásky čas“. Pravda, může to znít i jako klišé, které v tuto dobu napadne kdekoho, ale v souvislosti s dvoustým výročím narození jednoho z našich nejvýznamnějších básníků Karla Hynka Máchy by byla opravdu škoda si tento dnes již klasický úryvek Máje, vrcholného díla českého romantizmu, nepřipomenout. A protože k Máchovi ten máj již téměř dvě stě let tak nějak patří (přestože se narodil i zemřel až v listopadu), není divu, že mnohé oslavy letošního „máchovského roku“ připadají po celé republice na květen. Například na pražském Petříně (kromě snahy o světový rekord v líbání pod třešní) si můžete na prvního máje vyslechnout u Máchovy sochy čtení poezie mladých básníků. A pokud vás to táhne spíše do přírody, s Máchou se setkáte třeba na hradech Houska či Bezděz.

Nový divadelní soubor v Praze, založený loňskými absolventy katedry činoherního divadla DAMU, zahajuje svoji první sezonu. Jaké jsou jejich ambice? Co přinášejí nového? Co nám chtějí sdělit? Máte-li rádi Monty Pythony, dobrý cimrmanovský humor a Voskovce a Wericha, tak se vám bude určitě líbit i inscenace Mesiáš nového Divadla NaHraně. Divadelní soubor nemá zatím stálou scénu, Mesiáše je možné vidět v Divadle Čertovka, dříve Malém Nosticově divadle v areálu Tyršova domu na Kampě.

Digit All Love se dotkli zemského jádra. Alespoň tedy ve čtvrtek 15. dubna v Paláci Akropolis. Na úvod jejich dobrodružné výpravy nesměle vystoupila vyvážená dvojice Fiordmoss, jejich polští kolegové navázali mírnou vášní, aby publiku posléze předestřeli hlubinná vyznání. Koncert světly a atmosférou připomínal postmoderní seanci, vážnou, ale sršící nápady.

Kniha amerického spisovatele Dana Browna Šifra mistra Leonarda dostala mnoho lidí po celém světě do kolen. Jen málokoho nechala ať už v pozitivním či negativním slova smyslu klidného. Autor v ní bez zbytečně přemyšlených křečovitých konstruktů odkrýval myšlenky rezonující s tématy, která znal alespoň okrajově každý čtenář, pustil se odvážně do výkladu Ježíšovy pokrevní linie a mimo to také nabízel kontroverzně jiný pohled na dnes tolik diskutovanou roli ženy v církvi. Když k tomu připočteme dávku napětí, dobře načasované zlomy, překvapivé odhalení i to, že se příběh odehrával ve velkých evropských městech, je jasné, že šlo o titul, který sedl – určitě nejen – českému čtenáři jako ulitý.

Škola života je těžko zařaditelný snímek. Tváří se jako psychologické drama, ovšem ve výsledku působí spíše jako neškodné retro. Většinu filmu totiž sledujeme rozverné dovádění nezkušené školačky, neboť dramatická zápletka se rozvíjí až na samotném konci příběhu a je zmíněna pouze jakoby na okraj. Tím ovšem vyznívá poslání příběhu víceméně na prázdno.

V uplynulých týdnech českou společnost zaplavilo několik zdánlivě důležitých kauz. O sopečných erupcích nemluvě. Zvlášť ve spojení s nimi se vynoří mnohé názory o tom, jak se množí přírodní katastrofy. Nemnoží, jen se více medializují. Stvořili jsme společnost tak globální a propojenou, že její chod mohou ovlivnit události vzdálené tisíce kilometrů.

Jan Kaplický – jméno, které v současné době zná snad každý, kdo se zajímá o veřejné dění. Autor kontroverzní „chobotnice“, osoba, kolem níž se točí nespočet politických debat, nedávno zesnulý architekt světového formátu. Jeho tvorbu je nyní možné obdivovat v přízemí galerie DOX.